Černá kulička

vím je to dlouhé...

Víte, neměli by jste nikomu vyprávět to, co si přečtete na dalších řádcích. Nepřeji si, stejně jako spousta jiných lidí, vypadat jako blázen. I když k tomu nemám daleko. Vše začalo náhle, jak taky většina nečekaných věcí začíná. Jsou to věci, které se vás neptají na to, jestli mohou vstoupit do vašeho života. Vtrhnou bez zaklepání a převrátí vám vše vzhůru nohama. Od té doby jsem jiný člověk. Vypadám stále stejně, jen některé věci dělám jinak.
Ta nečekaná událost vtrhla do mého života přesně podle pravidel: bez okolků. Malá, nenápadná, sametově černá kulička ležela na konferenčním stolku. Netušil jsem odkud se vzala. Žiji sám, pracuji již pět let dvanáct hodin denně v závodě na elektronické součástky jako zkoušeč a korálky jsem naposledy na nit navlékal v mateřské školce. Chvíli jsem si kuličku prohlížel, pokrčil rameny a vyhodil ji bez zájmu do odpadkového koše. V tu chvíli, alespoň si to myslím, jsem odstartoval sled podivných událostí. Je to už týden, tak prosím omluvte případné nepřesnosti, nemám paměť slonů.
Pondělí:
V půl šesté mne probouzí zvonění budíku. Ospale vrávorám do koupelny. Zcela mne probouzí až studená voda. Rychle snídám a snažím se přitom oblékat. V 6:20 umyt, nasnídán a oblečen vyrážím pět pater výtahem dolů a zbytek cesty pěšky na autobus. Dobíhám a vyplňuji poslední místo na schůdcích u dveří. Celou cestu stojím na jedné noze. Na každé zastávce vypadávám ven, abych pustil ty, kteří chtějí vystoupit. Bedlivě strážím mé místo na schůdcích. Naposledy vypadávám tam, kde chci vystoupit. Procházím kolem hodin - 6:40. Vcházím do budovy závodu na výrobu elektronických součástek. Vrátnice, vybíhám 14 schodů. U mé skříňky se převlékám do pracovního. Cestou do výrobní haly, potkávám Vránu z noční směny. Zdravím jej. On zdraví mne. Jdu na své místo k dopravníkovému pásu. 7:00 - sedám si. Asi každých 20 vteřin přede mne přijíždí součástka. Beru ji do levé ruky. V pravé držím zkoušečku. Přezkouším součástku. Pokud je v pořádku, rozsvítí se na panelu přede mnou zelená. Pokud ne, rozsvítí se červená. Zelená – součástku vracím na pás. Červená – součástku ukládám do krabice pod stolem. 11:30 – závodní siréna mě zve k obědu. Příbor, tác, talíř, sednout, sníst, odnést, zpátky k pásu. Do levé ruky součástku, v pravé zkoušečku, zelená, červená. 19:00 mě siréna vyhání domů. V šatně potkávám Vránu, zdravíme se. Odcházím. 19:20 - tísním se v autobuse s ostatními lidmi ze závodu. 19:40 vypadávám u domu, kde bydlím. Šrámková venčí psa. Výtahem 5 pater, zapadávám do mého bytu. Pouštím si televizi. V kastrůlku na sporáku večeře od mámy. Je moc hodná, že tohle dělá. Jím u televize. Volá máma:
„Chutná ti to ?“
„Ale jo… Máte se ?“
„Ale jo… A ty ?“
„Ale jo… tak se mějte, ahoj“
„Ty taky, ahoj.“
Dojídám večeři. V tu chvíli poprvé spatřuji černou kuličku. Vyhazuji ji do odpadkového koše. Vypínám televizi. Jdu se osprchovat a spát.
Úterý:
V půl šesté, zvonění budíku. Vrávorám do koupelny. Studená voda. Rychle snídám a snažím se přitom oblékat. V 6:20 umyt, nasnídán a oblečen vyrážím pět pater výtahem a zbytek cesty pěšky na autobus. Dobíhám, místo na schůdcích u dveří. Celou cestu na jedné noze. Na každé zastávce vypadávám ven, abych pustil ty, kteří chtějí vystoupit. Strážím mé místo na schůdcích. Naposledy vypadávám tam, co chci vystoupit. Procházím kolem hodin, 6:40. Vcházím do budovy závodu. Vrátnice, 14 schodů. Převlékám se do pracovního. Potkávám Vránu. Zdravíme se. Místo u dopravníkovému pásu. 7:00 - Sedám si. Každých asi 20 vteřin - součástka. Beru ji do levé ruky. V pravé držím zkoušečku. Zelená – součástku vracím na pás. Červená – součástku ukládám do krabice pod stolem. 11:30 –siréna mě zve k obědu. Příbor, tác, talíř, sednout, sníst, odnést, zpátky k pásu. Do levé ruky součástku, v pravé zkoušečku, zelená, červená. 19:00 mě siréna vyhání domů. V šatně potkávám Vránu, zdravíme se. Odcházím. 19:20 - tísním se v autobuse s ostatními lidmi ze závodu. 19:40 vypadávám u domu, kde bydlím. Šrámková venčí psa. Výtahem 5 pater, zapadávám do mého bytu. Pouštím si televizi. V kastrůlku na sporáku večeře od mámy. Je moc hodná, že tohle dělá. Jím u televize. Volá máma:
„Chutná ti to ?“
„Ale jo… Máte se ?“
„Ale jo… A ty ?“
„Ale jo… tak se mějte, ahoj“
„Ty taky, ahoj.“
Dojídám večeři. Nevěřím svým očím. Na stole leží sametově černá kulička. Beru ji do ruky. Pozorně si ji prohlížím. Odkud se sem dostala. Že by máma ? Asi jo. Vyhazuji kuličku do odpadkového koše.
Středa:
Půl šesté budík. Vrávorám do koupelny. Voda. Snídám a oblékám se. V 6:20 umyt, nasnídán a oblečen vyrážím pět pater výtahem dolů a zbytek cesty pěšky na autobus. Dobíhám a vyplňuji poslední místo na schůdcích u dveří. Celou cestu na jedné noze. Na každé zastávce vypadávám ven, abych pustil ty, kteří chtějí vystoupit. Strážím mé místo. Naposledy vypadávám tam, kde chci vystoupit. Kolem hodin - 6:40. Vcházím do závodu na výrobu elektronických součástek. Vrátnice, za ní 14 schodů. Do pracovního. Vrána z noční směny. Zdravím. K pásu. 7:00 - Sedám si. Každých 20 vteřin - součástka. Do levé ruky. V pravé držím zkoušečku. Zelená, červená. 11:30 – oběd. Příbor, tác, talíř, sednout, sníst, odnést, zpátky k pásu. Do levé ruky součástku, v pravé zkoušečku, zelená, červená. 19:00 domů. V šatně Vrána. Odcházím. 19:20 - tísním se v autobuse. 19:40 u domu kde bydlím. Šrámková a pes. Výtahem 5 pater, do mého bytu. Televizi. Na sporáku večeře od mámy. Je moc hodná, že tohle dělá. Jím u televize. Volá máma:
„Chutná ti to ?“
„Ale jo… Máte se ?“
„Ale jo… A ty ?“
„Ale jo… tak se mějte, ahoj“
V tu chvíli spatřuji na stole opět černou kuličku. „Mami, počkej ! Ty máš něco na čem jsou černý, sametový kuličky ?“
„ Ne proč ?“
„Ale jen tak. Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Beru kuličku do ruky. Prohlížím si ji. Zjišťuji, že je větší než ta včera. Nedokážu si vysvětlit, odkud se berou. Jdu k odpadkovému koši. Od včerejška jej nikdo nevynášel. Prohrabávám se odpadem. Černá kulička, kterou jsem včera do koše vyhodil v koši není. Vyhazuji i tu dnešní.
Čtvrtek:
Půl šesté - budík. Koupelna. Voda. Snídám a oblékám se. V 6:20 umyt, nasnídán a oblečen vyrážím pět pater výtahem a zbytek cesty pěšky na autobus. Dobíhám. Místo na schůdcích u dveří. Celou cestu na jedné noze. Vypadávám ven, abych pustil ty, kteří chtějí vystoupit. Strážím. Naposledy vypadávám tam, co chci vystoupit. Kolem hodin - 6:40. Závod na výrobu elektronických součástek. Vrátnice, 14 schodů. Do pracovního. Vrána. Zdravím. K pásu. 7:00 - sedám si. Každých 20 vteřin - součástka. Do levé ruky. V pravé zkoušečka. Zelená, červená. 11:30 – oběd. Příbor, tác, talíř, sednout, sníst, odnést, zpátky k pásu. Do levé ruky součástku, v pravé zkoušečku, zelená, červená. 19:00 domů. Vrána. Odcházím. 19:20 - autobus. 19:40 můj dům. Šrámková a pes. Výtahem 5 pater do bytu. Televizi. Na sporáku večeře od mámy. Je moc hodná, že tohle dělá. Jím u televize. Volá máma:
„Chutná ti to ?“
„Ale jo… Máte se ?“
„Ale jo… A ty ?“
V němém úžasu pokládám sluchátko na stolek. Nevěřím svým očím. Na stole leží sametově černá kulička. O dost větší než tak včerejší. Slyším mámu, jak křičí do telefonu: „Co je ? Co se děje ? Máš tam někoho ?“
„Ale ne.“ vykoktávám ze sebe. „Každý den najdu na stole černou kuličku, každý den je větší.“
Máma: „Jsi v pořádku ?“
„Ale jo… tak se mějte, ahoj“
„Ahoj.“
Jsem zmatený. Nevím, co mám dělat. Hledám v koši. Černá kulička ze včerejška tam není! Třesou se mi ruce. Sedám si do křesla a dívám se na kuličku na stole. Najednou vidím, že roste před mýma očima. Nechápu to. Klepu se strachy. Zbrkle vyhazuji kuličku, která je teď akorát do dlaně, ven z okna. Beru si prášek na spaní. Jinak bych neusnul.
Pátek:
Budík, koupelna, voda, snídám, oblékám se. V 6:20 umyt, nasnídán a oblečen vyrážím pět pater výtahem dolů a zbytek cesty pěšky na autobus. Dobíhám. Schůdky u dveří. Na jedné noze. Ven, pustit ty, co chtějí vystoupit. Strážím. Naposledy vypadávám tam, co chci vystoupit. Kolem hodin, 6:40. Závod. Vrátnice, 14 schodů. Do pracovního. Vrána. Zdravím. K pásu. 7:00 - sedám si. Každých 20 vteřin - součástka do levé ruky. V pravé zkoušečka. Zelená, červená. 11:30 – oběd. Příbor, tác, talíř, sednout, sníst, odnést, zpátky k pásu. Do levé ruky součástku, v pravé zkoušečku, zelená, červená. 19:00 domů. Vrána. Odcházím. 19:20 - autobus. 19:40 můj dům. Šrámková a pes. Pět pater do bytu. Televizi. Večeře od mámy. Je moc hodná, že tohle dělá. Jím u televize. Volá máma. Neberu to.
V rohu pokoje se matně leskne sametově černá, již ne kulička, ale koule. Mnohonásobně větší, než ta z pondělka. Jsem obstoupen hrůzou. Co to zatraceně je ? Pomalu se blížím k tomu, co náhle a nečekaně, vtrhlo do mého života. Třesu se v kolenou. Studený pot na zádech. Zvoní telefon. Vracím se a zvedám sluchátko. Volá máma:
„Co je s tebou ? Kde jsi ?“
„Dddoma.“
„Děje se něco ?“
„Mami ? Nebudeš mi věřit, ale dějou se tady divný věci.“
„Co ? Co se děje ? Je ti dobře ?“
„Ale jo, je. Víš jak jsem se tě ptal, jestli nenosíš něco, na čem jsou černý sametový kuličky ?“
„Vím.“
„Je tady u mne doma jedna taková. Každý den ji vyhazuju do koše, ale druhý den se vždycky znova objeví a je větší. Dneska má tak metr průměr.“
„Ty jsi se zbláznil ! Vem si něco a jdi se vyspat.“
„Nechápu to mami. Jak je to možné ?“
„Nevymýšlej si a jdi spát. Vyspi se z té opice a zítra to bude dobrý. Jsem zvědavá, jak zítra vstaneš do práce, když jsi se takhle opil !“
„Nejsem opilý. Ty mi nevěříš ? Zvětšuje se !“
„Nevěřím ti. Ahoj a dobrou noc.“
„Hm, tak ahoj.“
Zůstal jsem sám s „mou koulí“. Když mi nevěřila máma, pravděpodobně by mi nevěřil ani někdo jiný. Zíral jsem na ni. Nevím jestli viděla ona mne, a tak nemůžu říct, že jsme zírali na sebe navzájem. I když vypadala dost živě. Viditelně se zvětšovala. Rostla. Sametově černý nádor. Vyplňovala již půlku obýváku. Už to vlastně ani nebyla koule. Jak nabývala na objemu, narážela na nábytek a to narušovalo její pravidelný tvar. Nevěděl jsem, co dělat. Co se stane až mě zavalí ? Nemohl jsem utéct. Ta sametově černá hmota mi zastoupila dveře. Začal jsem panikařit. Kopal jsem nohama. Mlátil kolem sebe rukama. Křičel, co mi hlasivky stačily. Víc si nepamatuji.
Probudil jsem se až tady s rukama svázanýma za zády a roubíkem v ústech. Blázinec. Diagnóza ? Ubit stereotypem života. Co se dá dělat. Prý si za to můžu sám. Beru nějaké prášky, ale to hlavní, co musím podle doktora dělat, je, nedělat nikdy to samé každý den. Daří se mi to. Již týden nacházím černé kuličky, které jsou velké jenom jako špendlíková hlavička. Někdy větší. To když nám dají k jídlu dva dny po sobě to samé. Zatracené kuchařky. Nemají mě rády.

---