Slunce mi svítí do očí...

...a vadí mi.

 Tak člověka oslňuje,

tak moc svítí, tak pálí,

křičí na celý svět,

že je jeho středem...

Ale hvězdy...

Jsou tiché, ostražité, moudré

a hlavně vzdálené, 

možná si

kdesi

ve svém světě

také broukají

pro sebe melodii

o vesmírné harmonii,

ale žádná z nich nemůže

být tak ukřičená,

aťsi stokrát větší

než naše Slunce...

Tváří se

že je jediné,

že je nejmocnější,

pro jistotu

zakrývá své družky

svým svitem,

aby si užilo slávy

ve dne!

Alespoň noc

přenechává jim.

Jejich nekonečná

moudrost věků,

moudrost bil ionů

blyštících očí

zírajících

do neznáma

Slunce mi svítí do očí

...ale já

jsem přesto

šťastná.

Hvězdy žijí

v mém srdci

dál.