Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dívka jako krajina

10. 12. 2003

1635

Autor

Bakchus

Co vidíš, dítě, když zvedneš zádumčivé zraky

nad obzory ?

Snad totéž jako já ?

Jsme tolik stejní ?

Nebo vnímáš mnohem víc ?

A miluješ snad stejným citem ? –

Vždyť věty nemění před milenkami tvář –

a novou lásku vždycky stejně přivítáš

Chceš říci: Já nejsem všední jako vy a vaše padlá slova –

a zaplétáš se do osidel řeči, která Tvoji pýchu snadno zdolá

Zkus popsat nějakou vůni, nebo barvu květu –

marně zíráš na maketu

krásných vět,

jimiž je chceš ovíjet

Mrazivý dech provanul mé plíce a po několikerém nadechnutí jsem začínal přijímat veškerou ledovou svěžest, která se přízračně usadila na všech předmětech, které obklopovaly můj udivený zrak, v podobě zářivé aury, neviditelného lesku stěží srovnatelného s příliš jasnými příkrovy čerstvě napadeného sněhu či krystalickou čistotou skelné námrazy. Můj dech se stával součástí jakéhosi všeobjímajícího tepelného mechanismu, článkem vesmírné termoregulace – cítil jsem, že nějak přispívám k tomu, aby roztály arktické kry a hladina světových moří stoupla o zlomek, jehož jsem čitatelem a v jehož jmenovateli stojí celý vesmír. Jako bych se neznatelnou částí podílel na mikroklimatech, jejichž zřetězením se podobně jako mávnutím motýlích křídel, vyvolávají ty nejtěžší bouře. Částí ohromně nepatrnější než je velikost prvoka, skrývajícího se v nekonečných kobercích planktonu vedle souhrnu všech vodních ploch, přidávám na stupínek božího teploměru nezvažitelnou evidenci své hřejivé přítomnosti, příspěvek bytosti tak malé, že jen z jejího pohledu se může jevit její existence jako nějaká příčina. A s těmito dojmy, skrytými pocity, jejichž aktuálním výrazem by zřejmě mohla být jen okamžitá a nepromyšlená citoslovce; zážitků na jejichž postupném zpracování často strávíme celé hodiny a možná dny – vždyť kdo může popřít, že se v jeho mysli odehrávají věci, o nichž by ve stavu střízlivé pozornosti pranic nevěděl a přece, když začne mluvit, napadají ho najednou myšlenky, na něž jakoby přišel bez uvažování, jakoby ve stavu osvícení bez procesu trpělivého oddělování zralých zrn paměti od neutěšených plev amorfní náladovosti – tedy s těmito nezralými dojmy, utvrzenými, zpracovanými, obohacenými a přece zcela nepochopenými teprve následnou zkušeností, jsem vstupoval na balkón ve svém pokoji, obklopen čerstvě pověšeným prádlem a opíraje se o černé zábradlí, hleděl na horizonty kopců a linie, kde se obloha průzračného zimního dne nepopsatelným způsobem dotýkala vrcholků vzdálených míst, na nichž bych se v tom samém okamžiku chtěl ocitnout, abych mohl na oplátku věnovat zase opačný pohled na výchozí bod současné pozorovatelny. A jak se můj zrak nořil stále hlouběji do nitra věcí, připadalo mi stále zřetelněji a jasněji, že to vlastně není výhradně pohled mých očí, který objevuje neznáme krajiny a rozplývavé okraje putujících mračen – zíral jsem v předtuše jakéhosi objektivního řádu věcí na něco nezpochybnitelného – a jestliže mi rozum radil, abych se s kantovskou opatrností nedal zmást obrazností, která mi našeptávala něco o bludném rozpolcení veškeré zkušenosti na objekt a subjekt, o zdánlivé nepoznatelnosti „věci o sobě“ a spoustě jiných sofizmatech – dával jsem přece jen více na misku vah mé probuzené vnímavosti, stával jsem se zkrátka přesvědčeným iluzionistou a zapřísáhlým solipsistou, a tato nová alter ega přitom nezavrhovala ani myšlenku ryzí objektivity – nechtěla a nemohla se ani smířit s představou, že by krása, na níž zaměřují svůj otevřený pohled, mohla být ve stejné míře upírána druhým, třebaže cizím bytostem. Navíc jsem sledoval, jak se propojují všechny mé smysly – a jak se násobí vliv jejich společného útoku na můj rozum – všechny pojmy se mi v duchu najednou spletly a já jsem byl omámený skutečností jako dobrým vínem – a vzpomněl jsem si přitom na jeden zážitek s milovanou dívkou – na pohled, který jsem věnoval jejím očím a nezměrnou touhu a pronikavou radost ze skutečnosti její existence a vědomí toho, že mě miluje; vědomí nestráveného ještě rozumem – a rozumem také nestravitelného přesvědčení, že jsme nejen milujícími, ale rovněž milovanými bytostmi. A v tu chvíli – jestliže lze vůbec o něčem, co se odehrává v lidské duši říci, že se to děje okamžitě nebo s nějakou logickou následností – jsem nahlédl, jak se ona krajina, můj zrak, a vlastně všechny mé smysly, zaměstnané čirým vnímáním, uvolněnou a téměř nerušenou kontemplací zimní krajiny, dostávají do jedné osy – a jejich průsečíkem byla jediná dívka. Dívka jako krajina. Nejkrásnější krajina, na které se rozkošnicky pasou naše smysly, nad nimiž by ale nakonec vždycky měly zvítězit ušlechtilejší a vznešenější city. Připomnělo mi to jakýsi andělský zápas mezi tím nejkrásnějším, co obnáší naše duše a silami pomíjivé časnosti. Chtěl jsem ve své mysli zachovat pouze její obraz – oproštěný od střídavých tužeb, které odcházejí z našeho těla stejně jako všechny tělesné šťávy, unikající v podobě sublimujícího chvění milujících se těl do oblastí nadpozemských výšin. Podobně jako jsem se zmocňoval svými smysly těla krajiny, promiskuitně se nabízející všem roztouženým zrakům, a přitom se vlastně nechtěl spokojit s pomíjivou září jejích světel, a proměnil se nejraději v mága, který by zaklel její neustále proměny do jediného tvaru – s nímž bych se ale patrně brzy nespokojil a žádal si opět nějaké překvapivé změny, a nebyl tak se svým čarováním zřejmě nikdy u konce – ve stejném duchu jsem pomyslel na tělo milované dívky, které se nabízelo jen mně samotnému, ale jehož tajemství jsem chtěl vyrvat i s kořeny její duše. A tak jsem vlastně shlížel nikoli na odloučené tvary věcí, které by mohly upoutat pouhou část mých něžných tužeb, ale na jediný tvar – zkoumaný ze všech stran – na duši oné dívky, která splývala s duší té krajiny, a která splývala s mojí vlastní duší.

Movsar

11. 09. 2005

Dát tip

výborné. snad neurazím malým přirovnáním - k otokaru březinovi (vždyť mému oblíbenému)

Kačírek

13. 07. 2005

Dát tip

ach ta virtuozita interpretovaných myšlenek ...... :o)

severanka

22. 02. 2004

Dát tip

Ani neviem ako začať... Tých pocitov, ktoré vo mne Tvoje úvaha vyvolala, je veľmi veľa. Je mi blízke nielen Tvoje vnímanie krás milovaného, ale aj spôsob, akým ho vyjadruješ. Už úvodná báseň skvele uviedla tématiku a aj samostatne by náporu kritík a kritikov určite odolala. Následný pohľad z balkóna na zimnú krajinu Tvojimi očami, popretkávaný filozoficko - prírodovednými :) postrehmi a zamysleniami sa, plynule prechádzajúci v citlivé (i citové) prirovnanie, ktoré dalo názov celému dielku a ústiace do vyznania pocitu šťastia z nájdenia sa dvoch blízkych duší... naozaj ťažko povedať, čo sa mi páčilo viac :) Ako celok je to potom o to pôsobivejšie. Takže ... ďakujem za dotyk krásna :) *** (pôvodne som Ti chcela máličko vytknúť dĺžku viet, ktorá trochu sťažovala čítanie, ale po tom, čo som si prečítala vlastnú kritiku, asi od toho upustím :) ) Mau: ďakujem za tip na pekné čítanie :)