Pátek, sobota, neděle

V pomalém rytmu ploužáku se objímali Prášek a Sodoma. Rocková kapela Tarantule hrála jeden z notoricky známých světových hitů. V sále bylo nakouřeno, dlouhovlasá mládež popíjela teplé pivo z papírových kelímků, nekvalitní aparatura vyluzovala hlasitou směsici hudby, šumu a brumu. Pořadatelé znuděně pozorovali dění a v duchu si mnuli ruce. Tržba byly dobrá, zábava vrcholila, a zatím vše nasvědčovalo tomu, že skončí bez větších problémů. Přestože všichni přítomní stačili již zkonzumovat značné množství různého alkoholu, chovali se vcelku klidně a dostatečně se vyžívali v řádění na parketu. kterému se snad dá při troše dobré vůle říkat tanec. Známí čichači, feťáci a jedaři, jakož i doťerný bisexuál Jarda zřejmě dali přednost zábavě se zbožňovanou kapelou Motorový dech, která probíhala v sousední vsi.

Sodoma s Práškem byli také spokojeni. Tarantule sice neměla vlastní repertoár, ale hrála poměrně dobře ty vynikající věci ze sedmdesátých let od Deep Purple, Black Sabath, Uriah Heep, Rolling Stones a jiných. Sodoma a Práškem už si dostatečně zapařili, a teď lehce přiopilí a lehce unaveni divokým tancem byli zaujati jen sami sebou. Pevně se jeden ke druhému tiskli a bez oddechu se líbali polibky rekordní délky, jakoby chtěli jeden druhého vypít. Existuje–li láska. pak vypadá právě takto. Pohodová, nekomplikovaná. „Já miluju, ty miluješ. To nám oběma ke štěstí stačí." Tak nějak by se nejspíš dalo vyjádřit jejich krédo. Co ještě se dalo vyčíst z jejich chování?

„Celý tenhle prohnilý a zkorumpovaný svět nám může vlézt na záda. Nám stačí malý kousek místa na Zemi. Kousek ještě nezdevastované přírody, trocha té báječné muziky. Pár cigaret a hlt vína. Komu se nelíbí, jak se oblékáme a jak se chováme, ať se na nás nedívá. My také nikoho nekritizujeme za to, že žije tak, jak my bychom nikdy žít nemohli, i když je nám z toho všeho kolikrát na blití."

Podle toho žili, ale nikdy je nenapadlo si něco takového pomyslet, natož vyslovit, či dokonce napsat. Tak by to ale docela jistě vyjádřil Romantik, který je oba zbožňoval. Imponoval mu jejich způsob revolty. Jejich schopnost žít si naprosto po svém. Spontánní projev lidské přirozenosti.

Viděl v nich na vlastní oči to, o čem mohl jinak jen číst v Rimbaudovi, Gellnerovi, Kerouacovi. Toužil po tom žít stejně, ale neměl dost odvahy.

A Romantik byl opět doma sám. Rodiče odjeli na víkend k nějakým známým. Romantik ležel na pohovce ve svém pokoji a četl si básně J.A. Rimbauda. Dokázal se hluboce vcítit do básníkových myšlenek. V jeho snění, kletbách a výkřicích nacházel útěchu a zapomínal na vlastní neúspěchy.

„Úžasná dynamika a lehkost projevu. V jeho básních zaznívá touha po životě a lásce v kontrastu s opovržením a zklamáním světem a společností. Proč já nedokážu formulovat své myšlenky tak jako on? Cítím to přece úplně stejně. „

Bylo už pozdě. Asi hodina po půlnoci. Romantika již bolely oči, tak knihu odložil, ale spát se mu ještě nechtělo. Jeho mysl byla rozbouřená. Přistoupil k oknu a zadíval se z výšky osmi pater na noční město.

„Smutná noc. Bolí mě i stromy v očích. Smutné, bezlisté větve, kymácející se ve větru. I přes okno na mě dýchá chlad a nevlídnost této noci. V takovéto chvíli by mě nepřekvapil příchod Poeova havrana. Nemám zde Athénu ....posadil bych havrana na.....kam? Nemám tu nic archaického. Tak třeba na radiátor...? Kde chceš sedět havrane?,..chm, krákal by tu „Nevermore" Zvu tě k sobě na návštěvu, přilétneš jak přízrak do mých snů? .....jako bych ho slyšel: "Nevermore!"

I sny a přízraky si musím půjčovat. Je to bída...nicméně...ten havran by sem opravdu pasoval."

Po ulici se potáceli Sodoma a Prášek. Nepotáceli se z opilosti, ale proto, že se v jednom kuse líbali, všelijak škádlili a požduchovali, takže se pletli jeden druhému pod nohy, přepadávali dopředu a dozadu a každou chvíli se zastavovali a znovu, bez přestání se líbali, neboť se nemohli jeden druhého nasytit. Sodoma nechávala bloudit Práškovi ruce po svém rozehřátém těle, a sama se prsty jemně mazlila s tou jeho věcí pod poklopcem.

„Kdyby nebyla taková zima a mokro. Dneska by byla tak pravá chvíle." Myslela si Sodoma. Držela ho pevně v ruce a Prášek občas lehce přirážel.

„Uf, kdyby mi to aspoň udělala rukou. Už mě začínají bolet koule. Jestli se mi nepodaří udělat, tak se zítra nepostavím na nohy. Kdybys holka věděla, jaké máme my kluci problémy!"

Přece jen se ale ostýchal říci si o to nahlas. Ona sice cítila jeho vzrušení, ale dílem troška studu, dílem něco jako závist (že když nemůže ona, tak on to taky musí vydržet) ji vždy přiměla přestat s drážděním pokaždé právě v okamžiku, kdy on už čekal úlevu. Nedělala to ale ze zlomyslnosti. Pouze z nezkušenosti. O Práškově utrpení neměla ani tušení. Navíc pořád přece jen ve skrytu duše doufala, že to nakonec přece jen nějak půjde.

Najednou se Prášek zarazil. „Hele,tady přece bydlí Opletalovi!"

Ani nemusel dodávat:"A Opletalovi mají velkou zahradu a na té zahradě obrovský seník plný voňavého, měkkého sena..."

Shodli se beze slov. Hbitě přelezli plot – všude bylo ticho a klid. Přikradli se k seníku. Zkusili dvířka. Nebyla nijak zajištěna. vešli, a byli sami. Nebylo zde sice nadavakrát teplo, ale alespoň tu nefoukalo. Navíc je hřálo mládí, láska a několik piv, rumů a skleniček svařeného vína. Seno bylo krásně suché a vonělo. Prášek si sundal vaťák a rozložil ho na seno. Přistoupil k Sodomě a objal ji. Chvíli tak tiše stáli. Bylo jim oběma moc hezky. Cítili, že to maličké tajemství, které si až do této chvíle šetřili, se blíží. Jaké bude? Nebudou sami sebou zklamáni? Bude mezi nimi i po tom všechno jako dřív? Nebo to bude ještě lepší? Prášek začal Sodomu velice něžně líbat na ústa a na krk. Jeho ruce zvolna vyhrnovaly její dlouhý „práškovský" svetr. Konečně byl pod ním. Jeho ruce se hřály ne jejích hebkých zádech. Sodoma se najednou zlomila v kolenou a Práškovi zůstal svetr i halenka v rukou. Sodoma ležela na zádech a lehce se chvěla zimou a vzrušením. Prášek se rychle svlékl. Nahý se sklonil k Sodomě a nervózními prsty jí rozepnul kalhoty. S jejích svlékáním mu musela pomoci, neboť je měla podle módy těsně uplé. Opět se líbali. Prášek hladil Sodomu po celém těle, snad ještě nikdy před tím k ním necítil tolik lásky a tolik něhy. Jeho ruka zvolna sjížděla po jejím těle níž a níž. Tam dole byla Sodoma krásně vlhká a teplá. Prášek ji ještě chvíli laskal, protože také četl nějaké ty knížky o předehře. Kdyby je však četl pozorněji, tak by mu došlo, že Sodoma už žádnou předehru nepotřebuje. „Tak už pojď."Zašeptala nakonec Sodoma tiše. Prášek se tedy poněkud nervózně položil mezi její roztažená stehna, ale ať se snažil jak se snažil, jeho nástroj vždycky sklouzl stranou. Sodoma jej nakonec vzala jemně do ruky vsunula si ho tam, kde už na něj netrpělivě čekala. Prášek přirazil, a v tom okamžiku mu bylo jasné, že už musí ven. Rychle se nadzvednul, a Sodoma cítila, jak ji na břicho cáká něco příjemně teplého a voňavého. Nicméně byl trošku zklamaná, že to vzalo takový rychlý konec. Slibovala si od toho víc. Prášek se k ní ale sklonil, něžně ji hladil, líbal, a rozmazával ji sperma po břiše a po prsou. Sodoma zavřela oči a oddala se tomu laskání. Cítila se skutečně jako v ráji. Prášek za chvíli opět pocítil touhu. Tentokrát to bylo téměř bez chyby. Zakrátko po druhém vyvrcholení však pocítili chlad, který před tím nevnímali. Rychle se oblékli a tiše opustili seník i zahradu.

Bloumali spícím městem. V jednom věžáku, úplně nahoře, si všimli rozsvíceného okna. Prášek si vzpomněl, že tam bydlí Romantik. Protože se už samoty dostatečně nabažili, zatoužili opět po společnosti. Byla jim zima, a navíc je rozsvícené okno ve dvě hodiny ráno v bytě spolužáka, kterého, přestože s ním chodili do jedné třídy již dva a půl roku, neznali, lákalo. Vyjeli výtahem nahoru a zazvonili. Romantika vyrušil zvonek z jeho meditací. Na příchozí pak koukal notně vyjeveně, neboť takovéto návštěvy by se ani ve snu nenadál. Větší radost by mu mohla udělat snad jedině, Ona, kdyby takto jednoho dne zazvonila a bez dlouhých řečí se mu vrhla kolem krku. Na to však Romantik v tom okamžiku ani nepomyslel. Pozval je dál, a stále si nebyl zcela jistý, zda je to pravda, nebo se mu to jen všechno zdá. Možná, že by byl zpočátku na rozpacích, ale k tomu mu Prášek nedal příležitost. Sotva Romantik otevřel dveře, už se z něj hrnul vodopád slov.

„Nazdar starej jezevče, tak jsme se na tebe taky přišli podívat, co to tu vlastně podnikáš v tý svý jestřábí věži. Páni! No to je výhled. Člověče, vy snad platíte nájem jenom za tu podívanou. Hele, nemáš tam nějaké to božolé..."

Byl to příval, který vyjevený Romantik nestačil sledovat. Nicméně se dovtípil, že pod pojmem „božolé" myslí Prášek víno, či alkohol obecně. Vytáhl tedy z baru rodičů láhev rumu, kterou bude snadné druhý den nepozorovaně nahradit, a Prášek hned nadšeně křičel, že to je zrovna to úplně nejlepší a to právě to pravé, a že se bude vařit grog. Sodoma se zatím přehrabovala v přihrádce pod gramorádiem a nespokojeně krčila nos.„Co je?" otázal se Prášek. „Ale nic kloudného tu nemá."

„A co je tohle ty slepá!" Zatvářil se Prášek, jako že tu svoji holku přece jen bude muset hodně naučit a ukázal na tlustý štos klasiky. „Bigbítu už jsme přece dneska měli až nad hlavu, ne? Jen si vyber, chceš Bacha, Beethowena, Mozarta, nebo což takhle Carminu Buranu od Orffa? To je skoro jako bigbít." Na Romantika se obrátil s otázkou:

„Ty posloucháš jen klasiku?"

„No, taky, ale ty desky jsou našich. Já na to nemám prachy. Co dostávám kapesné a co se mi podaří přes prázdniny vydělat, utratím za knížky."

„Tak to už musíš mít bibliotéku jak památník národního písemnictví. To mně tedy eminentně zajímá."

A hovor se stočil na to, co všechny tři v té době zajímalo asi nejvíc – na literaturu a na muziku. Ukázalo se, že mají všichni tři skoro stejný vkus. Romantik měl akorát o něco větší přehled o literatuře a málo toho naopak znal z oblasti Práškovi oblíbené muziky.

„To nic. Máš kázeťák?" Hned se zajímal Prášek.

„No, naši."

„Tak to je bezva. Hned zítra ti přinesu do školy takový ten základ, co musí každý člověk bezpodmínečně znát, jinak nežije. A na oplátku si s tvým svolením vypůjčím tady těch pár Hrabalů."

Někdy se cesty několika lidí spojí zcela nečekaně během vteřiny. Někdy jsou to skvělá přátelství, jindy končí tragicky. Záleží na tom, kterou cestou se budou ubírat a co jim osud přinese do cesty.

Každý člověk se snaží najít svoje štěstí. Někdy je těžké štěstí poznat – totiž – těžké je to vždy, ale někdy se domníváme, že jsem své štěstí již nalezli, a pokud neprohlédneme, jsme šťastni do konce svého života (nestane–li se něco). Někdy zas nemůžeme toho, co pokládáme za štěstí dosáhnout, a někdy se jen stále znova a znova přesvědčujeme o svých omylech. Neboť štěstí ani nikde neleží, ani nikde nelítá, ale každý si nosíme to své ukryté v sobě, a právě proto ho málokdy nalezneme, neboť pod svícnem bývá tma. Zpravidla totiž štěstí hledáme úplně jinde, a ani nás nenapadne, že ho máme míň než na dosah.

Ti tři, kteří v onu chvíli poslouchali Bacha a popíjeli grog, byli šťastní. Rozuměli si zázračně téměř ve všem. Bylo to báječné a čím dál tím lepší. Všechny tři ovládl duch přátelství, bratrství a družnosti. Bylo jim jasné, že od této chvíle to potáhnou spolu.

*********************************************

Tak, to je z téhle knížky všechno - tady, na Písmákovi

pokud Vás text zaujal, tak celý ho najdete na:

http://www.armadillo.cz/personal/igor/mrtvoly/mrtfram.htm