Omyl

Omyl „Nemám co na sebe, nemůžu nikam jít“, ozvalo se z pohodlného křesla u televize. Pokud si myslíte, že ona oblíbená slova pronesla žena, naznačujíc, že by ráda pomohla manželově peněžence se trochu vyprázdnit, pak se hluboce mýlíte. Takto ke mně promluvil můj dobrý muž. „Tak si vezmeš ten šedý oblek, moc ti sluší“, nenechala jsem se odbýt. „Nedopnu sako“, opět se ozvalo a já v neblahé předtuše přistoupila k němu. „Nemáš se pořád cpát těmi salámy. Sako budeš mít tedy rozepnuté. A vůbec, co to zase jíš?“ „Nejdu nikam, vem si s sebou mladýho.“ „Tak dost, přece jsem tu frontu na lístky nevystála zbytečně“, ukončila jsem neplodnou debatu a v představě krásného kulturního zážitku jsem odkráčela pracovat na své vizáži. Asi za hodinu jsem s určitým zalíbení prohlížela v zrcadle své upravené vlasy, nalíčenou tvář, upravené a nalakované nehty. Navlékla jsem si hedvábné punčocháče, schovávané pro lepší příležitosti a v kombiné jsem hodlala zkontrolovat, co dělá manžel. Seděl stále, jak jinak, u jakéhosi napínavého klání na programu Eurosport. „A nezapomeň na lístky, jako posledně“, ozvalo se z křesla. Aha, už rezignoval, přece ho tam dostanu. Vždyť posledně se mu ta komedie líbila, moc jsme se nasmáli, pomyslela jsem si s ulehčením. Vytáhla jsem lístky a začetla se do údajů na nich uvedených. Náhle se mi zatmělo před očima. Koukám stále na jednu číslici a zmocňuje se mě neblahá předtucha. „Zlato, podívej se na to, vidíš taky to, co já?“ podala jsem lístky manželovi. „Já na to nevidím.“ „Tak si proboha vem brejle! Na kdy, že ty lístky jsou?“ moje nervozita roste. „No dvacátého.“ „A kolikátého je dneska?“ „Jednadvacátého!“ Chvíli na sebe užasle zíráme. Vtom se ozve něco, co se dá porovnat jen s vítězným řevem pravěkých lovců, kteří právě skolili mamuta. Moje drahá polovička se směje, až se zajíká. Sbohem, Naďo Konvalinková, sbohem, Karle Heřmánku. Sbohem, představo krásného večera v divadle. Mlčky zpytuji svědomí, jak se mi to mohlo jenom stát. Včera jsme se přece tak dobře bavili se Šimkem a Bubílkovou. A přitom jsme měli sedět v divadle. Asi to tak muselo být, povzdechnu si. Můj muž si spokojeně hoví u televize. S kusem salámu v ruce se na mě významně usměje a já odcházím do kuchyně stvořit večeři pro svou hladovou rodinu.

---