Jméno, obraz, duše I.

Podíval jsem se té dívce znova do očí. Vím, že pohledy mají svůj výraz. A ten výraz je často tím, co se v básnivé řeči označuje jako duše. Když upínáte pozornost na drobný předmět –černou kaňku na své bílé košili a najednou zjistíte, že se to černé nic přesunuje po miniaturních nožkách, které postupně rozlišujete od zbývajících částí náhle se vynořivších souvislostí hmyzího těla, tu je pro vás ten zážitek rozpoznání jakousi názornou anatomií života – podobnou fascinaci vzbuzuje proměnlivá morfologie zárodečných tvarů – hledíte na živoky, jejichž organizovaná tkáň čaruje v jednotlivých baňkách laboratorních exponátů od stádia ke stádiu v jakémsi bojovém tažení proti silám zatracení a zmaru – vidíte ve skocích jistou kontinuitu růstu a ten růst efemérních končetin v říši fauny připomíná plazivý rozmach saprofytů v neproniknutelných křovinách temných hvozdů, kam by tak ráda nahlédla naše zvědavá mysl. Pozvolna se tak vzdalujete od těch zmrzačených tvorečků uložených ke sladkému spánku ve vitriolu, unaveni světem mrtvých a zakletých forem, k opravdovému životu – životu, jenž v podobě kouzelných představ vyvolá v nitru rozrušené mysli nové klokotání forem, novou střídu tvarů, a celý nový svět. Jestliže lze říci, že pozorné pohledy lidských tvorů a něžná, chápavá barva zádumčivých zraků, někam směřují, pak je to jenom proto, že se v nás ukrývá duše. Ale duše tělesná – duše, která se směje. Zkuste mi říci, jak by se asi mohla smát nesmrtelná duše. Je k smíchu si ji jenom představit- ten její věčně roztažený úsměv a andělsky zdvižené koutky rtů. A mohli bychom o takovou nepomíjivou existenci vůbec usilovat? A směli bychom se poté o ni vůbec ucházet? Jen si to představte – někdo vám řekne: „musíte dělat tohle a tohle, pak se vám to sečte a šup na věčnost, tam je lebeda“. Ano. Chápu. Jistě. Proč ne? Mám vlastně pro podobné úvahy to nejhlubší pochopení a chovám k nim také ze sobectví jisté sympatie. Jestliže nyní říkám ze sobectví, říkám to jenom pro jistotu, kdyby snad někdo chtěl považovat tuto úvahu za pouhou žánrovou obezličku či literární pláštík mé osobní konfese. Ale není čeho se obávat – budu osobní jenom v té míře, v jaké bude pokulhávat moje obraznost a lišácká přetvářka. Vždyť člověk taky nikdy neví – je lépe stavět do očí svoji nezaujatost a upřímné snahy – snadno si toho všimnou druzí, a o druhé nám jde přece především. Kdo může s pokorným a vlídným úsměvem dosvědčit svoji andělskou nevinnost? V dnešní době se domnívám – všichni. Upřímný tón se stál součástí jakéhosi svrchovanějšího, obecnějšího, většinového a přitom nepokrytého dobrého tónu. Kam se podělo pokrytectví, chtělo by se zvolat. Nikam, jen pro jeho výraz nezbylo dost místa na fyziognomii moderní tváře. A to jsme přece odbočili – tématem jedné z výše se nalézajících vět byla otázka samotné lidské duše, nikoli prchavého výrazu našich tváří.  A přece je zde mnohem více společného než se na letmý pohled může zdát. Tvrdilo by se nám jistě, že první pohledy nejvíc klamou – člověk je ještě málo nebo naopak příliš zaujatý objektem vnímání, tudíž se prý často splete v perspektivě a zmýlí v osobitosti zkoumaného předmětu. Já bych skoro chtěl říci – jedině první pohledy jsou ty pravé, skutečné – jenom se o jejich pravosti zřejmě nelze nijak přesvědčit – vždyť je brzy zavalí tuny zdánlivě hlubších, těžších, pátravých pohledů, a ty posunují naši probuzenou citlivost k novým aspektům, netušeným významům, zatímco pozvolna vyprchává ten nejsladší a jediný spolehlivý dojem s rychlostí, jakou se šíří po našem chřípí aróma čerstvě uvařené kávy. Jak marné jsou pozdější pokusy o jakýsi chuťový záznam nepochopené vůně, který by udržel souhrn a jedinečný soulad všech chuťových ingrediencí v podobě nenapodobitelné chuťové symfonie ve zvláštním notovém zápise a zachoval tak onen vyčpělý doušek čarovné vůně věčnosti, aby po něm mohly mlsně a požitkářsky hladovět celé generace našich descendentů. Myslím, že jedinou vskutku nemilou tíží a bolestí života je právě fakt mizející vůně – metaforický fakt, jenž zobrazuje chvějivé tažení a ústupy naší duše. Její uplývání – náladovost – neznělé a kradmé tikání všech radostí, úkroky světla, volný pád nadějí, které urychleny na určitou mez, gravitují ve strašném víru své zběsilé dráhy, aby dopadly tím nejtěžším pádem na kovový povrch nejzatvrzelejšího lůna světa. Jestliže jsme nyní vynikající bytosti, zítra již tomu může být naopak – a co hůře již dnes se v našem ocenění mnozí včetně nás samých zatraceně pletou. Vůně naší duše – náš charakter je jenom obrázek, který propůjčujeme tolika cizím bytostem a jenž si ony poté aranžují ve svém bytě podle svého – u někoho visíme jako vzorný portrét v obývacím pokoji, jiný si nás pověsí v místnosti, kam chodí i císařové pěšky. Když si nás ty obdivuhodné bytosti poté rámují, mají často pocit, jakoby nás samy namalovali – a v tom se bohužel nikdy nemýlí. Takto od nás postupně odcházejí mnohé obrazy, jež jsme prodali vysoko pod jejich skutečnou cenou a za jiné zase nabízí příliš horlivý a nedočkavý sběratel nehorázné sumy. A smutek, který se tak úporně zabydlel v lidské psýše, pramení někdy z toho, že jsme nuceni zírat na domnělé fantómy naší skutečné a pravdivé podstaty, na přeludy a stíny potměšilé identity, na lžijášské škrabošky a neproniknutelné masky něčeho, co jsme donedávna měly za čistou esenci ať již laskavé a krásné bytosti nebo rozkošnického parvenu, pletichářského mluvky, bodrého pijana či filozofického barda – zíráme na znetvořené či přikrášlené podobizny, což nám někdy umožní náhlednou celý vtip virtuality našeho jména. Kdo jsem já? Já jsi přece ty – a vyslovím tvé jméno, před jehož vyslovením jsi bezmocný. Jednou provždy jsi to ty – tvé jméno a kdokoli na tebe může ukázat prstem, dotknout se tvého těla a se smíchem prohlásit: „to jsi ty, Bohouši.“