Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohřeb pro chudé
12. 12. 2003
8
0
2604
Autor
Karbo
A průvod jde dál. V čele starý kůň s klapkami na očích, nevidí, zná cestu zpaměti. Za těch několik let po stále stejné cestě se stejnou náladou raději oslepl, než se pořád dívat do slunce, prachu a tváří pozůstalých. Jen jednou se stalo, že s ním nikdo nešel. To když zemřel starý kočí. Od té doby nemá nového. Lidé vědí, že vše zvládne bez něj a pak, nic je to nestojí; jen pár kupek sena za rok. Nepotřebuje toho moc k životu, pohyb má takřka nepřetržitý, útočiště nalezne u faráře. A společnost? Stejně jako byl starý kočí i on je samotář. Pobledlý jak mrtvola; lidé myslí, že je v něm duch jeho pána.
Vedle kočáru jde modrooká dívka s hnědými kudrnatými vlasy po lopatky. Jsou rozpuštěné, překrývají úsměv a pocit volnosti. Samozřejmě, že smutek ji nepohltil, skrz vlasy nepronikne nic; snad jen pár slov, ale i ta pokaždé mění charakter, i když se opakují, záleží na barvě hlasu, který se stejně tlumí. Jako by ji říkali jen to, co chce slyšet; jako by byly ona sama. Smutek se zlobí! Zatím jediná bytost, kterou nedokázal ovládnout, ani ve spojení se smrtí. A dívka se zasnila. Představila si své šťastné dětství. Ideál, kdy matka pekla sváteční večeři, otec pracoval na svém nejnovějším projektu, kterému nerozuměla, ani se o to nesnažila. Vzpomněla, jak přežvykovala gumové medvídky. Rozdělila si je na hromádky podle barev. Žluté, červené, zelené, fialové a bílé. Nejprve snědla žluté, citrón ji nikdy nechutnal, a nakonec si nechala zelené. Přitahovala ji vůně jablk. Náhle posmutněla. Měla před očima své štěstí a posmutněla. Co teď? Štěstí je všude kolem, kdy bude smutná?
Kočár jede dál. Za modrookou dívkou je prázdno. Za ní všechno mizí, padá do nicoty, temna, strachu, tvoří se vakuum. Láska chcípla na půli cesty. Končí rozhovory. Kočár je na místě.
Kousek od brány stojí hrobník podepřen lopatu, která se pod ním prohýbá jako párátko. Hrobníkův úsměv vyrytý ve tváři díky své práci se mu neztratil ani při těch nejhlasitějších nářkách, ani v těch nejbolestnějších chvílích. Nikdy žádné nebyly. Myslí na svou ženu, až přijde domů a pomiluje jí. Leží v posteli, ústa roztažena nevědomým úsměvem, je obklopená ledem, je mrtvá.
Kněz stojící opodál se aktu neúčastní.
"Ten člověk spáchal sebevraždu, nemůžete po mě chtít, aby dostal vstupenku do nebe. Není ani pokřtěný. Pochybuji, že máte peníze na hrob. Nevím, co tady děláte."
Dívka se na kněze usmívá. Mlčí. Oba se na sebe nepřítomně dívají. Farář myslí na své víno, které na něj čeká jako věrný pes za dveřmi, jako jaro na léto. Víno je jeho radostí, dává mu život. Mezi šedivostí všedních dní mu jeho barva a chuť vykreslí svět jaký si přeje, někdy i Boha. Mnohokrát mu pomohl, jen za to, že ho pozval na večeři o chlebu a víně. Bůh je štědrý, ke štědrým lidem, kteří pijí víno. Dvojice stále mlčí, jen kněz začal v duchu řešit situaci, která vyplynula z toho, že zrovna upravoval hrob svého otce a nebyl zavřený ve své komnatě u lahve vína.
"I když se zabil, možná bych mohl... Ne, víra to nedovoluje. I když - dobrá, nedám mu poslední rozhřešení, myslím, že bude stačit, když bude pohřben na mém hřbitově a pak... Na mém hřbitově? Na mém hřbitově? Jako bych byl odpovědný za všechnu tu smrt kolem."
Farář dále mlčky stojí a řeší problém odpovědnosti, dávno zapomněl, co se po něm chtělo.
"Nemůžu být odpovědný za smrt, protože zde, na hřbitově, na tomto starém hřbitově, zde! Už smrt dávno není, tady se nachází brána do nebes. A co až zemřu já?"
Natočí hlavu k obloze. Kapky mu naráží do tváře.
"Prší? Ano prší. Zvláštní. Ráno jsem mu říkal, aby bylo hezky. To je tím vínem, asi špatný ročník." Sklopí hlavu a odejde směrem k faře. Myslí na víno, je jeho životem...
Dívka se nepohnula ze svého místa. Už se neusmívá, neslyšela nic a ten člověk odešel. Vlasy jí nemají o čem šeptat. Šumí déšť. Jako by na ni dopadl sám život. Smutek se raduje. Pohlédne směrem ke kočáru.
"Co s ním tedy mám dělat?"
Hrobník se jen usmívá, myslí na svou ženu. Je jistě krásná, když s ní chce být do konce svých nocí.
Děvče se snaží svalit tělo z vozu. Jak může být tak těžké, když je duše dávno pryč? Nebo odchází, až když je tělo pohřbeno?
Uklouzne na rozbahněné cestě. Pomalu se zvedá a opět začne lomcovat s tělem. Spadne. Několikrát žádá hrobníka, aby jí pomohl. Marně. On se jen opírá o svou lopatu, usmívá se. Začala být bezradná. Ještě jednou se pokusila shodit tělo na zem. Marně.
Uplynulo několik minut, kdy se ticho snažilo něco říci, aby bylo vzápětí překřičeno deštěm, který volal neustále to samé: "Rychle pryč, stejně už je mrtvý. Není důvod! Není důvod!"
Odešla.
taky jsem nejdřív myslela, že pohřbívá rodiče...nevadí, je to hodně povedený.
Zapůsobilo.
Trochu mi vadilo, že jsi vedlejším postavám vnutil myšlenky jako by měl být každý hrobník a každý farář typově stejní.
Cornel_Nemtanu
13. 12. 2003
No - teď mi došlo, že jsem to tam vlastně nezmínil plně, ale ona nepohřbívá svého rodiče... ale svého milence. Tedy tak jsem to zamýšlel...