Věnováno jedné velice skromné malířce

                             L a d ě n í

 

                 /Marii Müllerové/            

 

 

Žlutá se k brčálové kloní,

zelená se v hnědé záhy rozplyne.

                              To vše se zlehka utopí

jedenkrát v přílivu azuru

A hnedka v blankytu jitra

                                       procítání.

 

                        Světýlka jeřabin jako mihotávky

Jsou sestry poutníků

zvlněné, rozbrázděné země.

Ten lístek podzim utrousil

do hnědě rozvláčněné hlíny.

Kdo by řek, že je z palety.

 

                               Hlavička z kapradin

Jen se trochu diví.

Je to snad skřítek,

 či probuzená víla ?

Budí se do sluncem

lemované země.

 

Barvy si vyšly do plesu,

jedna se druhé uklání.

Tolika noblesy a plezíru!

Ta ladnost v poklonách

v tanečním koloritu!

Altové zpěvy z oblohy.

 

                        My jihnem skoro bez dechu

v barevné harmonii.

Je to jak v něžném snu,

 vlajícím rozednění

v mokřinách skrytých nadějí.

Nedávná probuzení.

 

Je to sbor pastelů,

 anděl je křídlem

vyzval k tanci.

 

---