Bambíno

Jestli dobře počítám, muselo mu teď být devětadvacet. Měl starosvětské jméno, bláznivé nápady, úplně holou lebku a profesionální škleb kluka, kterého nemůže nic překvapit. Neměl peníze, čas a potřebu si stále stěžovat. Byl ukecanej. A byl na kluky. Neviděl jsem ho asi pět let. Teď se na mě chechtal v kabině náklaďáku, který jsem před chvílí zastavil. „Hele, bambíno, proč chodíš pěšky? Inženýři nemají na autobus? No tohle ať mi někdo vysvětlí….“ Vždycky mi říkal bambíno. Kdysi ve škole, když mě chránil před klukama, varoval před holkama, napovídal před tabulí a zkoušel naučit hrát fotbal. To poslední se mu moc nezdařilo. „Kam jedeš, bambíno?“ Hnal vůz letní krajinou jako cvok, jako tenkrát, v hlavě jen plyn a řadící páku. Prolétli jsme kdysi spolu Evropu v jeho prastaré káře, kterou zdědil po jednom ze svých otců, v kapse pár šupů, na cigára, na benzín, na ryby a místní chleba. Jeli jsme nocí Alpami v Rakousku, snídali v Itálii, váleli se na plážích ve Španělsku a pili koňak pod Vítězným obloukem. Měli jsme spoustu času a pocit, že můžeme všechno. Alespoň na chvíli… Řekl mi to tenkrát v Nice, u moře, když jsem chtěl balit místní holky. Poprvé jsem měl pocit, že má problém. „Pochop, mě nevadí, že jsem teplej. Mě sere, že s tím nemůžu ven, že nevím, jak někoho najdu. Jak můžu s někým spát, s někým bejt?“ V Evropě vládla doba ledová. Propili jsme celou noc a řešili možnosti vztahů v tehdejší společnosti. Nepomohl jsem mu s tím. Ani tenkrát, ani později. Přitom jsem nikdy neměl lepšího kamaráda. Ve městě, na vejšce, na vojně, v životě. Natož potom, když jsem se oženil. A rozvedl. S vejškou jsme se přestali vídat. Josef jezdil do zahraničí, já byl na Slovensku, ještě jsme si občas zavolali a dost. Teď se šklebí, jako bychom se naposledy rozešli včera. „Kamiónku už nejezdím, měl jsem bouračku a sundali mě. Takže cisterny, jenom doma. No vono to má svý výhody. Víkendy volný, stálý trasy, prachy skoro stejný, a já moc nepotřebuju, však mě znáš. Nakonec mi už taky není dvacet, jsem skoro dospělej..“, vypíná rádio a řve na mě přes motor. „ Ne, nejsem s nikým, nějak to nikdy nedopadlo, ale jo, zkoušel jsem to, to víš, že jo. Ale tak nějak na jedno brdo, vždycky jsem přijel jinak domů, a von tam byl jinej, a tak jsem zase hledal a zas to samý, a tak sem toho nechal. Samotnýmu nakonec taky není tak zle, dyk to sám znáš. Jo, jezdil se mnou kluk, krásnej, tak pětadvacet, bral jsem ho stopem, tadyhle mával, když jsem začínal tady jezdit, je to asi dva roky, za chvíli ti to místo ukážu. Nikdy moc nemluvil, jen tak koukal, spíš jsem krafal já.Vozil jsem ho až k Havlbrodu, čertví kam a proč. Každej pátek, ani nemával a tahle moje bedna brzdila skoro sama, to sem si říkal, tohle ať mi někdo vysvětlí. Vona má holka už taky svoje vodsloužený, tři roky to spolu taháme, a mám ji rád, víš, už se tak nějak známe. Jo, ten kluk. No, vždycky se na mě tak dlouho díval, když vystupoval, a já neměl tu sílu mu říct hele, pojď, pojedem dál spolu, a klidně dál nemluv, jen tady buď se mnou a nějak se s tím životem porvem…Dneska bych mu to řek, takhle, přesně. Von tam najednou pak v pátek nestál, a už jsem ho neviděl. Nikdy. Nějak mi bez něj bylo dost smutno, člověče, a kolikrát jsem si říkal, měl jsem mu to říct, von na to čekal, určitě. Asi to má člověk udělat, dokud není pozdě…. Tadyhle, jak bude ten most, tam vždycky stál, v zelený bundě…no sakra, bambíno, budeš se tady muset trochu smrsknout, dva se sem snad vejdou, ne? K čertu, já se těch pedálů ani nedotk, a vona ta bedna brzdí sama, no vidíš to?! No tohle ať mi někdo vysvětlí!!!“ Je pátek, 23. května.. ( ARI )

---