Píše se rok 2004. Malá postavička v bílém děravém  plášti přebíhá přes ulici a schovává se ve vchodu muzea techniky v Oil City. Pomalu sundává potrhanou kápi a vyděšeně se dívá zpět, směrem odkud právě přiběhla. Když se ujistí že je zde sama odhodí bílou zástěru s košíku, který silně tiskne k hrudi. Něžně hladí malinkou hlavičku dítěte. Najednou se ozývají těžké dopady nohou na zem. Postava se přitiskne do výklenku u dveří a skoro nedýchá. Dítě zatím pevně svírá v náručí. Ulicí se rozléhají pisklavé zvuky a  kolem muzea projdou dvě velké tlusté osoby v ocelových oblecích. V ruce každá z nich svírá velkou černou tyč vypadající jako zbraň. „Kalderáni! Sakra,“  ozvalo se šeptem z výklenku. Postava se teď ještě víc tiskla k betonovému výklenku a proužky potu jí stékaly po celém těle. Teď se k nim přidaly i slzy. Dva kalderáni přešli muzeum a teď se zastavili necelých dvacet kroků od vchodu. Náhle vyšel měsíc a osvětlil celou ulici kromě výklenku. Oba obrněnci se rozhlíželi kolem. Jednoho oči zavedly k vchodu do muzea. Snažil se z dálky prokousat černotou. Ne! Nejde to. Musí jít blíž. Osoba mlčky sleduje jak se kalderán blíží k ní. Čím blíže byl, tím víc se jeho ocelové ramena leskly ve svitu měsíce. Už je pouhých pět kroků od úkrytu. V tom postava vyběhne zpoza rohu. „To dítě nedostaneš! Kalderáne.“ „To se ještě uvidí, Karaty z rodu Tarawa. „Od kdy Kalderáni čtou narbské noviny?“ „Od té doby co touží po tvém dítěti,“ odvětil kalderán. „Nikdy vám ho nedám to radši zemřu,“ na češ postava vytrhla ze spod svého pláště malý, kovový válec. „Tak v tom případě uvidím prvně umírat narbskou ženu,“ zasmál se kalderán. Druhý již volným krokem přišel k němu a pevně sevřel kovovou tyč ve svých rukách. „Ne! Ty mě umírat neuvidíš,“ žena vytáhla z úkrytu pod pláštěm blikající kouli a hodila ji na zem.