Víla

Seděla vedle mne,celá nahá a já jsem si ji prohlížel.Chladný noční vítr si pohrával s jejími vlasy a  ona se zasněně dívala do dáli.Dnes ne,ale někdy mi i tančila,jen pro mě,ale já stále jen pozoroval.Trávili jsme spolu každý večer a  ona ode mne odcházela až pozdě v noci.Já potom zůstal sedět a stejně dlouho jsem si ji ještě představoval.Miloval jsem ji.A ve snech jsem se miloval i s ní.

Na útvaru to bylo všem mým kamarádům podezřelé a  vyptávali se mne,kam každou noc z paluby utíkám.Řekl jsem jim,že se s ní chodím pomilovat.Věděl jsem,že mi dají pokoj,protože po nocích také utíkali k ženám.Ale já jsem se jí přitom nikdy nedotkl.

Jednou jsem zase čekal ne našem místě,ale ona nepřišla.Ten den jsem si tedy jen představoval a těšil se na další.Ale ona mě opět nechala samotného.Tak jsem se s ní zase miloval.

Bál jsem se,že se něco stalo,ale příští den zase přišla a byla se mnou dokonce daleko déle než kdykoli předtím.S každým dnem přibývaly naše společně strávené minuty.Byl jsem nejšťastnější muž a vůbec jsem nemyslel na to,že musím zemřít.Ale to jsem doopravdy musel.Vyžádal jsem si tedy proces v noci,aby mohla být u toho.

Stál jsem svázaný na dřevěném představišti.Kolem mne byla popravčí garda černě odděných Mulenhensů.Kněz mi předčítal poslední slova našeho kmene.A tam,za elektrickou ohradou paluby stála ona,nahá a usmívala se na mě.Jestliže se usmívala ona,neměl jsem jediný důvod být smutný.Najednou jsem si všiml,že se k ní zezadu přibližuje nějaká postava.Poznal jsem,že to je Aminz,příslušník sousedního kmene.Napřahoval k ní ruce a ona o něm nevěděla.Chtěl jsem křičet,ať se jí nedotýká,že je to víla,ale kyselinou napuštěný roubík mi to nedovolil.Zmítal jsem se,snažil jsem se jakkoli vyprostit,ale nezmohl jsem se na to.A on se jí dotknul.

Odvrátil jsem hlavu,protože jsem se nechtěl dívat na to,jak mi zmizí před očima...

Uběhla chvíle a  já se odvážil  podívat i když už tam nebylo nic,co bych chtěl spatřit.Jenže ona žila,žila a oddávala se přímo za plotem Aminzovi,dávala se mu.Ona mi lhala,lhala mi,nebyla to víla a já se jí nikdy neopovážil dotknout.Cítil jsem,že smutek smyl příval bezmocnosti.Chtěl jsem zemřít.

A to už se ke mne blížili Mulenhensové.Byli v transu a plnili příkazy vládce.Zabodli do mého těla tmínové meče a to se rozložilo na nekonečné množství molekul,které se rozplynuly ve vzduchu.V tom vzduchu,po kterém ona tak dychtivě lapala,když jí Aminz dovedl k vrcholu...