Osm minut Vánoc a medvídek koala

        „Vpravo tři,“ zašeptal neviditelný spolujezdec řidiči autobusu a já vášnivě políbil skleněnou výplň dveří. Jsou okamžiky, kdy se každá sekunda vleče jako australský medvídek koala; odstředivá síla na mě nalehla jako nechtěná tlustá prostitutka a čas se zdesetinonásobil. Přilepený na skle, všiml jsem si koutkem oka masivního billboardu, stojícího při kraji silnice. Z posledních sil jsem přečetl text, který jej zdobil.

Už pro ten pocit.

Jsou Vánoce.

Procházel jsem Celetnou ulicí od náměstí Republiky a míjel vyzdobené obchody a dvojice míjející mně samotného. Hlavou se mi honily vzpomínky na předvčerejší odpoledne.

Běželi proti mně. Flákači. Ano, viděl jsem jim to na nohou; Adidas a Adidas, dva páry siamských bot spojených třísly s pánevním obloukem.

Před čtyřmi lety dávali v tuniské televizi reklamu na boty téhle značky - Adidas: „They run, you walk.“ Ony běží, zatímco vy se můžete třeba válet. Tričko se mi už dávno přilepilo na záda, oni byli svěží. Usmívali se na mě, blýsklo to už na dálku abrazivy. A co na to sklovina, co? Vrátil jsem úsměv a přidal pár drobných navrch: jsem šťastnější než vy, je vám to jasný, zavolal jsem v duchu a rozevřel tvář do širokého amerického U. Do pusy mi vlétl brouček. Svět se zpomalil. Ty dvě sekundy jsem už vydržel, teprve když boty dvojníků Richarda Gerea a Julie Robertsové proběhly kolem, z oblohy vytryskly zoufalé mžitky a já se vyčerpaně rozkašlal. Zatracení flákači. Byla mi zima, běžel jsem sám a byly Vánoce.

Snad nešlo ještě aspoň jednou se neohlédnout. Drželi se za ruce a utíkali dál, asi zpátky do pohádky.

        Minulo mě knihkupectví U Jednorožce. Hleděl jsem vpravo a viděl strom, o kterém se psalo v novinách: přemítal jsem nad anglickým turistou, který přijel do Prahy.

        Stál zřejmě na Staroměstském náměstí a rozhlížel se, která ze všech těch staletých památek na něho zapůsobí nejvíc; až na něho spadl obří vánoční stromeček. Přemýšlel jsem, co řekne všem těm lidem, kteří se ho doma zeptají, co tam v té barokní perle viděl. Rozhlédne se kolem po zvědavých tvářích, uchopí s manželkou za ruku a zasní? „Praha… Ano…krásné, moc krásné město. Spadl tam na mě smrk a zlomil mi páteř na dvou místech, viď, Suzan?“

        Hleděl jsem na strom a viděl všechny lidi, kteří pod ním stáli. Zanedlouho měl přijít večer, někde se rozbušil zvon a byl přesně třikrát pomalejší nežli moje srdce.

Prošel jsem po poledníku. Zeměkoule se v něm dělí na dvě části, ale, co jsem viděl, lidé jsou stejní v obou z nich. Přemýšlel jsem o tlusté čáře, která se snad někdy dělává za minulostí.

Včera jsem byl se svým nejlepším kamarádem v kavárně. Vyprávěl mi o spolužákovi, kterého maminka vyhodila z bytu. Když se spolu s ním (aby měl alespoň jednoho svědka) vrátil pro věci, přítel jeho sestry ho začal škrtit. Až když můj kamarád zavolal policii, mohl si ten kluk odnést šaty.

Myslel jsem na něj, ale v hlavě mi znělo ne, dnes nebudou žádné tlusté čáry. Šel jsem po Staroměstském náměstí a díval se, jak je Týnský chrám krásný. Odněkud zprava zazněla koleda. Byly Vánoce.

Přede mnou se objevil památník Jana Husa a mně se v srdci vybavila Quasimodova věta. Kéž bych byl také z kamene. Lidé mě míjeli čím dál rychleji a v dárkových balíčcích začínala padat tma. Stál jsem a díval se kolem sebe.

Napadala mě jediná a absurdní myšlenka. Pozoroval jsem spěchající dav a přemýšlel nad jedním ze symbolů Austrálie, medvídkem koalou. Dvacet tři hodin denně spí a jednu hodinu jí pomalu eukalyptus, v jehož listech je droga, která mu umožňuje spát dál.

Myslel jsem na medvídka koalu a napadalo mě, zda i on má paměť. Protože jestli ano, vzpomíná i on? Zpomaleně, zasněně hledí do dálky a přemítá, hodinu denně, za pomalého žvýkání eukalyptu, který ho uvrhne zpět do zapomnění spánku?

A jestli ano, proč chce zapomenout?

Díval jsem se na dav lidí, kteří utíkali kolem mě, někteří se drželi za ruce, a představoval si, jaké by to bylo. Jako kámen uprostřed řeky, nehybný a lhostejný. Co se to přihodilo medvídkům koala?

Pochopili, že není za čím se hnát?

Pod zimní bundou se mi honil mráz. Pomalu jsem se vydal domů.

Byla tma. Nějaký člověk někde daleko ode mě zmáčkl knoflík a lampy nade mnou mi darovaly světlo.

        Šel jsem a za zády mi blikaly adventní stromečky. Z jednoho oka mi tekla slza. vždycky brečím, když jdu proti větru.

        Byly Vánoce.

(22. 12. 2003)