Nejhorší smrt

Jen co se mé nohy obuté do těžkých kožených bot dotkly dláždění nástupiště, věděl jsem, že jsem doma. Atmosféra tohoto starého nevelkého města mě okamžitě vtáhla do svého nitra, odkud se jen přetěžko uniká a zástup vzpomínek mi náhle kráčel naproti a vrážel bolestivě do mně. Zapálil jsem si krátkou startku a s jasným úmyslem vyrazil do nocí ku spánku ukolébaných ulic.

Kráčel jsem přes parkoviště, kde jsem kdysi při drobné potyčce s policií a poněkud rozzuřeným řidičem, kterému se nelíbila moje procházka po střeše jeho auta, přišel o nádherný obrácený kříž. Tentýž kříž co mi věnovala Elisabeth na svatého Valentýna. Támhle na tom obrubníku jsme se Šakalem seděli, žrali Cornetto a smáli se tomu rozčilenému maníkovi, jak zmateně běhal okolo té svojí rakve na čtyřech kolech a snažil se na kapotě najít sebemenší otisky mých bot,  aby se zavděčil znuděné dvojici v černých uniformách. Dodnes slyším Martinovu máti, která provrávorala kolem s lahví vodky v ruce a pořád vykřikovala, že ji loni okradli cikáni a ti zmrdi s tím nic neudělali, dokud ji jeden strážník zdvořile nevyprovodil z doslechu.

Byl to tentýž strašný večer, kdy Cyankalin se slzami v očích uprostřed náměstí křičel nenávistnou kletbu na toto město a kdy jsem si uvědomil, že je všechno nenávratně v prdeli. Že postupný rozklad věcí co začal pomaličku a nenápadně již dávno, nabral po Vlastově sebevražedném pokusu neuvěřitelný spád. Poté co se mi podařilo Cyankalina chytit a dostrkat do postele, seděl jsem nad ním celý zbytek noci, zatímco on i ze spaní ještě vykřikoval nadávky a těžce polykal slzy zklamání, bolesti a ponížení. A ráno byl nezvykle zamlklý a před tržnicí se posvlíkal do trenek, oblečení zmuchlal do beztvaré a bezbarvé smradlavé koule, kterou nacpal do nejbližší popelnice. Pak se vrhl mezi stánky, aby se za necelých deset minut vynořil kompletně oblečený v nových čistých věcech. Chvíli jsem vyčkával, ale asi zaplatil protože se nic nedělo. Pak vyrazil na nádraží a já zapadl do Hrocha a dlouho jsem ho neviděl.

Dnes jsem ale do Hrocha nešel. Na to už bylo příliš pozdě. A i kdyby nebylo, tak jsem měl stejně před sebou práci, která již nesnesla odkladu. A tak jsem vedl své kroky dál za město do tmavých lesů a vesnic až k Tobě, protože dnes jsem přišel pro pomstu. Měsíc na nebi zaléval svým svitem krajinu, která byla hluboko v mém srdci. Skoro stejně tak jako kdysi Ty, ale po Tobě už tam zbyla jenom černá díra, děsivá prázdnota, která mi vzala poslední zbytky soudnosti a soucitu a křičí do mého mozku jediné slovo:"Smrt!" Tak jako Ty jsi kdysi zavraždila mé sny a naděje, já dnešní noci zabiju Tebe.

Je to jen pár hodin co jsem ten nůž uviděl ve výloze obchodu se zbraněmi. Je stříbrný s nepředstavitelně krutě protaženou studenou čepelí a jednoduše zdobenou rukojetí. Zíral jsem na něj dobrých pět minut a představoval si, jaké by to bylo tu čepel ti vrazit do Tvého zrádného a nestálého srdce, které mi místo slibované radosti přinášelo dlouhá léta jenom utrpení a bolest. Úplně jsem viděl Tvůj udivený pohled, ale vím, že by ses nezeptala proč. Pokušení bylo příliš silné a tak jsem o několik vteřin později prchal z té uličky s nožem ukrytým pod bundou a snažil se setřást pronásledovatele, protože s placením jsem se neobtěžoval.

Když jsem dorazil k Tvému domu, za oknem se ještě svítilo. Posadil jsem se do trávy a trpělivě vyčkával. Udivilo mě, že jsi tak pozdě v noci ještě vzhůru. Bledý měsíc přízračně osvětloval dům ve kterém jsem prožil mnoho šťastných, ale i strašných a neodpustitelných nocí. Přesunul jsem se radši poněkud do stínu, abych nebyl předčasně spatřen, ať už Tebou, či kýmkoliv jiným a hlavou mi táhly ty osamělé noci, které jsem strávil támhle za tím oknem, zatímco ty jsi byla jinde s jiným. Při té vzpomínce se mi prsty mimoděk sevřeli na rukojeti nože a v mozku mi zasvištěl bič vzteku. Co se to s námi jenom tenkrát stalo? Kam zmizela ta krása po které jsme oba toužili, o které jsi psávala, když jsme spolu začínali? Co to bylo za divný rok ve kterém se toho tolik změnilo a vše do té doby tak trvalé a jasné bylo najednou pryč? Mohla snad za to ona Cyankalinova kletba? Nevěřím na pověry, ale v jeho okolí vždy platili poněkud jiné zákony než ve zbytku světa. Znovu ho vidím, jak stojí na setmělém náměstí v nepředstavitelně špinavém a potrhaném oblečení, v modrých zimních botách co ukradl své mladší sestře, s čírem na hlavě a křičí do nebe: "Proklínám toto zkurvené město! Ať už nikdy nikdo v jeho zdech nepozná štěstí!"

Za Tvým oknem se pořád ještě svítí a já náhle vím že jsi zase usnula, aniž bys zhasla, protože žádný pohyb ani zvuk nenaznačuje jakoukoliv aktivitu v pokoji. Počkal jsem ještě chvíli, abych získal jistotu a pak jsem tiše vyrazil vpřed. Sice mám ještě pořád klíče, ale vím že dveřmi bych se dovnitř nepozorovaně nedostal už kvůli psovi. Vím však o jiné cestě, kterou jsem kdysi objevil ještě za šťastných dnů. Jedno malé okýnko, vedoucí na půdu, ke kterému se dá zvenčí dostat po střeše stodoly. Vyzul jsem si boty a postavil je tak, abych je v případě potřeby rychle našel. Na střechu jsem se dostal bez obtíží a tiše jako stín jsem přeběhl k okýnku. Bylo otevřené, plné pavučin, přesně tak jak jsem jej kdysi zanechal. Opatrně jsem se protáhl na půdu a s nožem v ruce se pomalu plížil k dveřím Tvého pokoje, kde jsem nějakou dobu nehybně naslouchal. Kromě rádia, které máš puštěné ve dne v noci jsem však neslyšel nic. Věděl jsem, že ty dveře potichu otevřít nejdou, ale s tím jsem si hlavu nelámal, normálně jsem stiskl kliku, vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou. Jak jsem čekal - spala's a ani ses nepohla. Ten tvůj spánek jsem ti kolikrát záviděl. Jako tenkrát, když do našeho autobusu na dálnici narazilo nějaké auto; všichni byli rázem na nohou, jen ty jsi spokojeně dřímala, schoulená do klubíčka na mém klíně. Za tu dobu, co jsem tu nebyl, se tu toho moc nezměnilo. Snad jen nepořádek byl větší. Opatrně jsem překračoval hromady věcí poházených po podlaze, pomalu se blížil k Tvojí posteli a v duchu Ti blahořečil, že jsi usnula při světle, jelikož potmě bych se o ten bordel na podlaze asi přizabil.

Posadil jsem se k Tobě na okraj postele a díval se jak spíš, stejně jako jsem to dělával kdysi za časů tak neskutečně dávných a přitom zde v tomto pokoji zas tak blízkých. Všechno v této místnosti na mě promlouvalo a zdravilo mě. Stůl, židle, křeslo, zrcadlo, skříně a trsy uschlého jmelí. Jenom Ty ne. Změnila ses jen velmi málo, vlastné skoro vůbec. Stále tytéž černé vlasy a dokonalé křivky bledého těla a stále tentýž stříbrný pentagram pověšený na černé kůži okolo krku.

Pozvedl jsem nůž, který už touhou po krvi tichounce kňučel a sténal, a levou rukou stáhl přikrývku z Tvé hrudi, aby nic nepřekáželo vražednému úderu, když tu náhle cosi na stolku vedle postele upoutalo moji pozornost. Sáhl jsem po tom a s údivem se díval na svoji fotografii. Byla z mých posledních dnů zde. Vrátil jsem ji zpět kde byla a pozorně si prohlížel Tvoji tvář. Ani jsem nemusel nějak zvlášť namáhat zrak, abych našel co jsem hledal - jemné lesklé stopy po zaschlých slzách. Naklonil jsem se k Tobě ještě víc a lehce Tě políbil opět tak jako tisíckrát před tím, dávno tak strašně dávno, na čelo. Stejně a přece jinak, protože tentokrát doopravdy naposledy. A pak jsem odešel stejně tiše a nepozorován jako jsem přišel.