Štědrý den

Koukám na televizi: pohádky, staré černobílé filmy a rodinné komedie o kouzlech Vánoc, kdy jsou všichni spolu a jsou na sebe hodní, dokrášlené v nejprocítěnějším momentě vlnou prášícího se sněhu – pěkné dívce v tmavém kabátě, zamotané v červené huňaté šále, s černými vlasy, které jí mile kloužou po ramenech, se právě zjevilo ono láskyplné tajemství, udobřila se se svým otcem a teď tu stojí, objímají se, drží malý balíček se zlatou stuhou a právě teď začal padat sníh a vločky jí  padají do tmavých kadeří; všichni se mají rádi, všude je klid a mír – STŘIH!

            Další televizní obraz: Obchodní domy vyzdobené zlatými andělíčky a červenými mašlemi praskají ve švech; všichni vybírají dárky pro své nejdražší, nosí krabice s červenými stuhami a nákupní tašky plné svíček a balících papírů. Když tu – u pokladny chlapec zjistí, že nemá dost peněz na dárek pro maminku, na který šetřil celý rok! Pán za ním se hned chytne možnosti udělat dobrý skutek a dá mu do ruky pár dolarů, všechno pro možnost rozzářit dětské srdce, to je to kouzlo Vánoc!

Nechci kazit idylku, ale tyhle vánoční fronty se musí strašně líbit kapsářům…

Nebuďme naivní, ale taková ta mizérie, chudoba, zlost na Vánoce nikam nezaleze. Proč si nasazujeme tyto brýle zrovna o Vánocích, když polovina z nás nejsou křesťané…?

Asi z jistého smyslu pro úctu a povinnost jsou na Vánoce hřbitovy plné jako o Dušičkách; z hrobů přezdobených věnci a nákladnými svícemi, které za chvíli nějaký z prodejců zase nejspíš hodí do oběhu, se stávají pomalu putovní místa a hloučky lidí mizí vycházkovým tempem mezi náhrobky a ploty z tújí… S pomyslností rituálu i my odmetáme prach a popadané jehličí z hrobu předků. Je to taková návštěva po mrtvolách, za chvíli jedeme do Léčebny dlouhodobě nemocných, je to jako státní hospic (léčebna nevyléčitelně chorých), ovšem to tady nepíšou tak okatě. Parkujeme před komplexem oprýskaných budov s červenými cihlami, uprostřed jsou košaté stromy a zahrady, vlastně to tu působí navenek romantickým dojmem. Když ale zabočíte do jedné z kvádrových budov uvítá vás chronicky známá vůně doktorské čistoty léků, dezinfekce, sava…Půlka postelí je už prázdná, neumřeli, jeli na vánoce domů, tedy když byli příbuzní ochotni si je na svátky vzít. Právě o berlích odchází hrbatý pán, vlastně mu to docela šlape a když se oblíká, sám nad sebou kroutí hlavou: „To sem ale pomalej, co. Mi to ale trvá..“ „Ale kde že, dědečku,“ praví vnuk s hřející dávkou obdivu, „vašeho věku se ani nedožiju, natož abych byl tak čiperný!“ Dozvěděli jsme se, že starý pán byl letec, nad postelí jsme si přečetli jeho kartičku – ročník 1913. Náš marod je o 17 let mladší, ale ani si nestoupne. Praděda říkal – čas to je relativní pojem; když ti jsou dva, je rok půlka tvého života, když je ti 70 je to už jen jedna sedmdesátina…ale teď jsem odbočila. Tenhle děda byl pijan, obézní a vždy když mluvil, strašně hulákal. Dnes už mu zbyl jen tichý kdákavý hlas a i ta kila odešla bůh ví kam. V posteli ležel tak nějak zapadle, jako by se v těch vysokých polštářích úplně topil. Polštáře..pečlivě popsány vybledlými značkami LDN a Nemocnice Milosrdných bratří, všechno erární, nic se nesmí ztratit, každá koruna je tu dobrá! Všimla jsem si, jak mu pořád cukala levá ruka a jak byl vidět pohyb očními svaly, i když měl víčka zavřená; je vidět, jak pomalu začíná ztrácet kontrolu nad v vlastním tělem. Sám se neposadí, není schopen ani si promnout dlaně, vidí to ale sám: „ Jako mimino…“ říká s zasmušilým obličejem, „Určitě máte spoustu práce…než se dívat na starýho dědu…“ Pravda, všichni najednou mají spoustu na práci, lidi, kde jste?! Je přece Štědrý den, to je opravdu nic moc výmluva…Zdi a vůbec všechno je tu napuchlé tou starobou; něco, co vás děsí slovy, mě známými z kapucínské hrobky: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“ Možná jo a možná ne, tady to naštěstí napsaný nikde není, ale ve vzduchu to tady někde je, a proto sem nechceme chodit a proto se tu ukazuje ten smysl pro povinnost: „Co kdyby i já? Taky by se mi nelíbilo…“

Přece jen se sestřičky snaží. Na  zdech jsou tu obrázky malých dětí – sluníčko a Ferda Mravenec…ach jo, nad postelí visí andělíčci…přes tu vánoční výzdobu to tu působí bledě, ochable…kolik lidí asi zemřelo na téhle posteli?   …. V televizi dávají Babičku, jen co skončila, kouká se ještě jeden pacient na ten film s Bohdalovou, zamlada…Hu-hu koktejl. Všichni pohledem těkáme; děkujeme za puštěnou televizi, není tu takové ticho…

Děda se snažil rozmazat si na rukách krém. Pohyboval prsty, jako by to byly necitlivé tyčky, jako by to nebyl jeho ruce, jako by to nebyly lidské ruce, jako by to nebyla živá tkáň…

“Tak my, dědo, asi pudem…“Všichni se zvedají a přes madlo postele se k dědovi naklání a aspoň mu stisknou ruku,  jsou vidět ty rozpačité pohyby, aby se něčeho nedotkli; všechno je tu sice hezky čisté, ale to prostředí vás prostě nutí se věcí nedotýkat, tak trochu se svátostí jako v kostele, i když my se spíš štítíme, jako bychom se mohli nakazit, spíš ze zvyku, z principu, že jsme v nemocnici. .Ještě chvíli zírám s okna na to vskutku stylové panorama: tříhvězdičkový hotel Rustika, jeho šikmá střecha odráží paprsky slunce; tak dneska to hold děvče a táta musí zvládnout bez sněhu…Když odcházíme, nikdo nepřeje žádnou z vánočních odrhovaček, do nového roku zdraví a štěstí, tady by to znělo lacině  a odraně. Děda nás ale zastaví a sám říká: „Veselé svátky vánoční, dobrou cestu z půlnoční, na Silvestra vína džbán, na Nový rok pevný krok, ať zdravý je celý rok.“ Všichni jen přikývneme, ocením jeho snažení aspoň pusou na drsnou tvář.

            Čerstvý vzduch je vysvobození. Ano, něco tam člověku nedá plně dýchat. Cestou domů si tak nějak nemáme co povídat. Koukám ven z okna auta, na budovy..ty už děda asi těžko uvidí. Jen hotel Rustikal…