Někdo zpívá. Ať je zelená!

Někdo zpívá, když jde kolem, píseň podivnou o konci a lidech.
Kvete strom, právě spad' s něj jeden květ nachové barvy;
malé dítě si přiložilo k očím zelenou kartu s kozlem,
zazpívalo krátkou písničku roztomilou, o snech,
zastavilo se nad květem, víčka mu tepala v rytmu Hymny,
položilo na asfalt vedle květu kartu; zelenou kartu na zem.
Právě teď udělal Bůh zázrak.

Zůstal stát, stojí tam a mlčí, skoro neudýchá tuhle noc,
protože přijde na návštěvu Joel, ten má rád hodně čaje.
Ještě stojí a zesiluje jeho hlas, mluví, zpívá, jazykem, slovy neznámými,
buď to dávnými, odvěkými, nebo zcela novými;
nic mu to ale není platné, protože Joel je už blízko světa.
Zvedá se vítr a klesa k zemi a zrychluje přináší s sebou tmu.

»Stůj, Joeli.« Joel vystoupil z nazelenalých stínů těžké přírodní zdi. Túje je obestoupily kolem dokola černé,skřípavé. Jak Joel procházel kolem nich, objížděl nožem, který dřímal ve své levé dlani, jejich kmeny, zůstávala na nich krev. Pánubohu vyskočilo z očí pět černých koťat. Joel si zpíval písničku. Koťata slízávala krvavé rány stromů, nestíhala, krev jim tekla z úst. Bůh stál, nevěděl, co dělat. Joel si ještě zpíval.

"Zvláštnosti nálad nemají soucit s nezáživnou duší
Je to pes kterej žil teď hnije v listí
Nemáme rádi slunce on jej nenáviděl že zajde
Měsíční světlo jej donutilo vždy zvracet

Není to láska jako k pivu
Je to nenávist ku kolotočům rána

Heá kafe a knot dohořívá
Lykantrop karbaník pes ve dne člověk v tmách

Nemá noc a karty ani trochu rád

Život jeho je prapodivná hnusárna

Nemá věc která by mu pomohla

Každej člověk je Lykantrop"

Slyší hlasy, nerozumí jim. Je moc velký ticho na to, aby jim rozuměl. Nese si s sebou nůž.
Jeho pohled se soustředí na jeden květ, který se objevil vprostřed cesty, vedle něj leží karta... Přeběhl mu mráz po zádech; nůž mu sklouzl na zem. Podíval se po něm. Natáhl ruku do tmy, chytil nůž, ale řízl se. Řízl ho jeho vlastní nůž. Chytil si rychle dlaň, krev kapala na květ. "Na chvilku jsem myslel, že mi pomůžeš." Listí zpívalo ukolébavku, tekla voda, krev kapala na květ-.

Oba dva tam stojí proti sobě, vprostřed černého pentagonu Tújí; koťata rozčilují svou ďábelskou vášeň; nedá se na to koukat: Bůh nic neudělá, hlídá ho Titán. Z očí do očí teče řeka, všichni v ni uleháme...

»Pro princeznu cokoliv, říkáš-.« Mlčení je malířství. Větvě Tújí slepily pavučiny, po stromech jsou kříže.
»Černý, rozzuřený kočky tě budou děsit ve snech.«
"Anebo tebe."
»Já a ty jsme jen dvě poloviny-.«
"Proto jsem myslel, že mi pomůžeš."
»Pro lásku? Že to chceš zrovna ty; vždycky jsi se od ní držel dál, od každého jsi se držel dál.«
"Držel jsi mě ty, a dobře to vím!

"Růže kolem pasu naléhavě září,
kvítka opadají, všichni jsme kapsáři.
Tlačí tě na těle, tlačí tě na duši.
Bolest světa to je, vem si ji, vem si ji.
Ublížíš jen slabším, bude ti ublíženo.
Komu růže patří? Bude ti ublíženo,
nejsi-li prozřetelnost, nejsi-li silnější.

Stojíme v řece, spadneme do ní.
Všichni v ní uleháme, všichni..."
Zpěv podivně duní mezi kmeny, zem se jen slabě chví. Najednou se Joel zastaví prstem na rtech. Ví, že musí přestat, přišla tma... Kočky ztichly řev svého divošství.

Najednou, když jediná světla byla ta z jejich očí, neviditelná světla jedné duše, duše, pro kterou by oba zemřeli, věděli, co mají dělat, viděli se čisté. Dvě plamenné bytosti, udivené přesnými rysy povahy... Joel se sehnul k zemi, nespouštěje ho očí. Jakoby se jejich tváře neoddálily. Bůh ho nechal. Joel přiložil levou ruku k zemi ; palcem se dotýkal karty, ostatními prsty cítil teplo květu. Stromy se tísnily blíž, koťata nehybně stála a krev jim v hustých kapkách skapávala pomalu na kořeny těch stromů.
Joel sebral kartu. Krev z jeho rukou mimoběžně nakreslila princezninu tvář. Karta obživla a zazářila.

Túje zmizely, koťata se vrátila, Bohu i Joelovi vyrostl z temene květ. 

Listí se zvedlo a oba jsou pryč-