Rybí polévka

„ Rybí polévka “

Jmenuji si Aljochin Ptacha. Táhne mi na sedmdesátý rok a v kostech cítím, že už dlouho pohromadě držet nebudou. Příběh, který vám chci vyprávět, se stal za mého mládí, ještě když jsem byl na studiích ve Vladivostoku.  Abych pravdu pověděl – vždy se snažím mluvit pravdivě, tak, jak mě maminka dobře vychovala. Dnešní mládež už ani neví, co je dobré vychování. Tu křičí nahlas, jako když je na nože berou, tu se zase perou, jako dva silní mužští v ringu … prostě nemají vychování!

Ale abych se vrátil k tomu, co chci povědět. Tak tedy, abych pravdu pověděl, je to příběh skoro neskutečný a i já po těch letech občas pochybuji, zda se stal. To víte, když toho člověk tolik zažije, leccos mu nakonec splyne. Ale já si do určitého věku pamatoval všechno, jenže dnes už jsem stár, táhne mi na sedmdesátý rok a to už je – no považte – úctyhodný věk.

Tak tedy, ale abych počal vyprávět. Vždycky mám nutkání povídat spoustu věcí okolo, když ono je tolik zajímavého, co chci povědět, jenže času je málo. Možná se ptáte proč?! No, víte, nevím, jestli jsem vám to už neříkal – jestli ano, tak mě prosím zaražte – mám už opotřebované tělo, ruce už mi neslouží jako dřív. Třesou se  a ani vodku neudržím v klidu, bez toho, abych ji tam či onde, trochu neukápl. Mé oči – ach ano, můj zrak byl jako zrak mladého sokola. Viděl jsem všechno a v jasných barvách. Ale to není to nejhorší, co mě potkalo. Když mi bylo 36 let, ztratil jsem na moři při nehodě jednu nohu. Jaké to bylo neštěstí, stal se ze mě mrzák – tak mlád jsem ještě byl. Nu, nic jiného mi nezbývalo, než se s tím naučit žít. Tělo mám již shrbené a vetché. Dříve bývalo moje tělo pěkně rostlé, úplný bohatýr. Chodil jsem také pěkně oblékaný, vždy čistý a upravený. To muselo být! Však jsem si dal na tom, jak vypadám, vždy záležet. No, jenže teď mi táhne na sedmý křížek a z mé mužné krásy mi zbyly jen ty zuby. Ano, vy se teď možná divíte, ale zuby mám jako za mlada.

No, ale dost už o mě, chci konečně povědět o té příhodě, která se stala za mých studentských let. To jsem tehdy studoval ve Vladivostoku. Takové pěkné město to bylo. Jenže všechno se mění, tak jako já se změnil, tak se změnil Vladivostok i Marja Fjodorovna. Ale o té vám povědět musím. To vám byla krásná žena. Každý z Vladivostoku ji znal. Byla dobře rostlá, dlouhé havraní vlasy, krásná tvář, oči jako vlašské ořechy a ústa měla rudá, jako právě natrhané jahody. A jak se uměla smát! Všichni jsme ji zbožňovali. Po studiích se vdala za jednoho důstojníka a odstěhovali se. Jak my ho nenáviděli, že nám naši Marju odváží. Léta jsem o ní neslyšel, až Jakatěrivna Vladimirovna přišla s novinou, že Marja Fjodorovna je už na onom světě. Prý dlouho a těžce churavěla a nakonec nemoci podlehla. Taková krásná žena to byla a vidíte, mě táhne na sedmdesátý rok, jsem bez nohy, špatně vidím a ruce mi už tak neslouží a jsem tu stále.

Zase jsem se zapomněl. Tak, ale už opravdu začnu vyprávět. Byl jsem na studiích ve Vladivostoku. Studoval jsem na úředníka v účtárně. Jen Bůh ví, proč jsem tehdy sešel z cesty úředníka a vydal se na moře. Ale o tom jindy. Bylo mi asi sedmnáct let. Krásných sedmnáct let. Byl jsem jinoch, radost pohledět. Jak krásný jsem byl. Pevný krok, hrdě hleděl zpříma, vlasy jako uzrálé kaštany. Jen ty zuby. Ach ty zuby. To vám musím povědět. Měl jsem totiž přední zuby umělé. Pamatuji si přesně, jak a kdy se mi ten úraz stal. Byl jsem ještě malý klučina, když jsem tehdy upadl a vyrazil si své krásné přední zuby. Pro potok slz jsem ani nevěděl čí jsem. Hubu jsem měl plnou slin, krve a zubů. Maminka mě tehdy vzala k pumpě a studenou vodou mi krev z rány vymývala. Když krev přestala téct, šli jsme k panu doktorovi a ten mi nechal udělat nové přední zuby. Byly opravdu moc pěkné a všichni mi říkali, jak mi ty nové zuby sluší. A opravdu mi slušely, jen byly o trochu větší, než ty ostatní. Postupem času se začaly trochu viklat. Ale ne proto, že bych o ně nedbal. To zase ne! Já byl vždy pečlivě upravený a i o zuby jsem se řádně staral. Jenže asi jsem na ně nedával takový pozor a hodně jedl. To se rozumí, nejedl jsem stále, ale to víte, kluk ve vývinu potřebuje trochu víc jídla.

No a tak tedy. Na škole jsem měl přítele Jeťku Miškina. Byl to můj opravdu dobrý přítel a i po studiích jsme se dlouho navštěvovali. Co je s ním dnes, ví jen Bůh. Ale teď o tom, co se vlastně stalo. Jednou týdně jsme chodili na teplé obědy do ústřední jídelny. Dobře tam vařili a jídlo nebylo drahé.

Byl už podzim a venku nepěkné plískanice. Tak jsme hned po škole spěchali do jídelny, kam chodili páni důstojníci a my, na dobrou horkou rybí polévku. V jídelně nebylo právě mnoho lidí, přišli jsme dobře. Nabrali jsme si plný talíř a jali se hledat místo k sezení. Jeťka uviděl malý stolek pro dva, hned jsme k němu zamířili, sedli si a počali hodovat. Já jsem měl trochu problém. No vlastně dva. Už od rána se mi to v žaludku prapodivně převalovalo. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, čekal jsem, co přijde. A druhý můj problém byl, že se mi trochu viklal přední zub. Ano, ten umělý zub. Ale nevěnoval jsem tomu – ani jedné ze dvou záležitostí – velkou pozornost. Polévka byla chutná a my jsme s Jeťkou živě diskutovali o jedné knize od velkého francouzského spisovatele. Jeho jméno jsem už zapomněl, ale tehdy nám velký připadal. To vám byla knížka, kde text byl psán do obrázků. No považte – už jste to někdy viděli?!

No a jak jsme jedli tu dobrou rybí polévku a živě diskutovali o tom spisovateli, jehož jméno si už nepamatuji, žaludek se mi ozval tuze naléhavě. Říkal mi, že bych mu měl jít odlehčit. Podíval jsem se na Jeťku, chtě mu říct svůj problém, proč musím tak náhle odejít od stolu. Když tu šel okolo jeden vážený pan důstojník a rukou mi ( dozajista nechtěně ) vrazil do hlavy. A jak mi ( nechtěně ) vrazil rukou do hlavy, můj viklající se zub se uvolnil a spadl přímo do té dobré polévky. Můj přítel Jeťka nic nezpozoroval a já už nemohl cokoli vysvětlovat. Odběhl jsem si odlehčit. Přemýšlel jsem nad tím, že si budu muset dát pozor, abych zub nesnědl. Polévka byla dobrá, ale velmi hustá, mohl bych zub snadno přehlédnout a spolknout. Ulehčil jsem si a s lepším pocitem se vracel ke stolu, kde seděl můj přítel Jeťka a jedl polévku. Došel jsem ke stolu a s hrůzou jsem pohlédl na svůj talíř. Byl prázdný! Můj dobrý přítel Jeťka snědl můj talíř té dobré rybí polévky. Když jsem se dlouho nevracel, nechtěl aby ta dobrá polévka vychladla, a tak mi ji snědl. Polévka byla tak hustá, že nezpozoroval, že pozřel i můj umělý zub. Když jsem mu o tom pověděl, řekl mi, ať se nestrachuji, že budu mít zub co nevidět zpět, že si to ohlídá. Jenže pak jsme to nějak zamluvili a zub jsem už nikdy neviděl. Těžko říct, kde nakonec skončil. A od té doby jsem bez zubu, s dírou mezi předními zuby. A to je ta příhoda, o které jsem vám chtěl povědět.