O duši a dýmu

O duši a dýmu

Slunce přecházelo obzor, mraky ničily nebe, když z všudypřítomné nicoty vyletěl krahujec. Stromy objímal (Jejich) dým unášený větrem.

„Pane? Jste tam pane? Přežili jsme bouři, že? Byli jsme v pekle a žijeme. Pane jsem šťastný. Když všechno dobře dopadne zase uvidím svojí rodinu. Máte rodinu pane? Já ano, má žena je překrásná a má dcera … víte neviděl jsem je už šest let. Má žena je krásná, opravdu je, ale když jsem naposledy viděl dcerku tak jí teprve rostly první zoubky. Jsem si jistý, že je po matce,“ Stavros se na chvíli odmlčel. Potom se těžkopádně otočil a opět promluvil - „Míšo slyšíš mě?“

(Jejich) dým se ponořil do země.

„Stavrosi nech pána v klidu, už nás neslyší. Proč tě takové věci zajímají? Proč teď? Sám si říkal, že jsme přežili peklo.“ Míša se rozhlédl po okolí a zjistil, že jsou se Stavrosem jediní, kteří mohou mluvit.

Tep světa jakoby na chvíli ustal a šum z podsvětí ovládl „život“ v okolí.

Čas, který tu neexistoval prolomil Míša sípavým nadechnutím … potom pokračoval: „Stavrosi doopravdy si myslíš, že jsme přežili? Bylo to peklo, a nebo peklo teprve přijde?“ Míša si všimnul, jak Stavros zavírá oči a rozpouští se v okolí. Nervózním a zrychleným hlasem pokračoval: „Jednou jsem slyšel pána o své rodině mluvit … dokonce jsem zaslechl, že předtím pracoval jako zahradník na jakýmsi zámečku. Sakra Stavrosi promiň, ale nedá mi to … je to totiž paradox. I já jsem byl na vyšší společenský úrovni než on … mohl mi mejt boty a byl by rád aspoň za kus tvrdýho chleba. Ale co tady? Tady sem mu musel hodit svůj život přímo pod nos, aby si ho se mnou mohl utírat. Závidím vám tu vaši rodinu, i když je to v podstatě jenom slovo, pro mě nic víc.“

Obloha se rozprostřela v moře, které jakoby poprvé spatřilo zemský povrch. Naivní příběh skončil. Už jen sluneční paprsky zvýrazňovaly zlaté nápisy jmen padlých na náhrobcích, pod kterými odpočíval (Jejich) dým.