Únik od stereotypu

Všechny jeho dny vypadaly stejně. Ráno vstal, posnídal, šel do práce, pracoval, obědval, nakoupil, šel domů, nechal se seřvat domovnicí, uvařil si večeři, povečeřel, zalil kvítečko na balkóně, četl, díval se na televizi a usnul u ní. Ovládal stereotyp a stereotyp ovládal jeho. I všem ostatním lidem připadal nudný, průměrný a šedivý, nezajímavý a nicneříkající. Nikdo ovšem nevěděl, že tajně, v noci, když je tma a slunce svítí někde jinde, přemýšlí o svém životě. Že si uvědomuje jak nudný má život. A že ví, že jednoho dne se to změní. On na rozdíl od ostatních věděl, byl si jist, že jednou příjde něco zvláštního, jedinečného a obrovského, co navždy změní jeho žití.

A měl pravdu.

Jednoho dne to vskutku přišlo. Přesně jak říkal. Bylo to jedinečné. A zvláštní. A obrovské. Vynořilo se to z moře a rozšláplo mu to kytičku na balkóně. A jeho oblíbené křeslo. Ve kterém zrovna seděl. A půlku města, ve kterém žil.

A tu druhou půlku to sežralo.