Noční

Čekám, až bude ráno. Většina pacientů ještě spí. Paní S. se vzbudila zase přesně ve tři hodiny a sprostě na mně vymáhala cigarety. Byla jsem dost otrávená z toho, že nespí, protože to vždycky znamená, že vzbudí půlku oddělení. Teď je ale už dobrou chvíli zavřená na kuřárně a vdechuje aspoň kouřovou atmosféru. Takže mi čas plyne pomalu a klidně dál. Obešla jsem všechny pokoje a konečně jsem se mohla začíst do Lidovek. Pak jsem si ale zase vzpomněla na V. a tak si tu tak potichu brečím. Kdyby mě tak někdo viděl. Ubrečená sestřička na psychiatrii. Tady dávají na každou slzu vydatnou dávku prášků proti smutku. Začíná svítat. Za dvě hodiny mě přijdou vystřídat. Začne zase ten běžnej každodenní šrumec, kterej pro tentokrát zaspím. Pokud se mi tedy podaří usnout. Stejně by mě zajímalo, co S. na té kuřárně tak dlouho dělá, když nemá cigára. Ale nemůžu za ní všude pořád chodit. Paní K. už taky pobíhá po chodbě, protože prý jí na pokoji někdo chrápe. To chápu, to by mi taky vadilo. Konec se blíží. Teď už jen chybí napsat, kdo nespal, kdo brečel (třeba já, ale to nikoho zajímat nebude), kdo byl sprostej, kdo moc mluvil, kdo málo mluvil a všechny tyhle věci. Je ráno. Pro většinu lidí začíná den, já jdu na pár hodin umřít. Ať se zase chvíli stará někdo jinej.

---