Dětská nestálost

            Lucinka se probudila do pohádkového rána, plného příslibů. Vždyť dnes je přece Štědrý den. Dvakrát, třikrát se protáhla a zavrtěla ve své postýlce. Topení příjemně hřálo, a tak zkopala deku na koberec. Ještě ospale si přiklekla ke stěně a z kalendáře vyloupla poslední čokoládku. Mňam, mňam, Lucinka si pomlaskávala. Pohlédla k oknu a radostí vyskočila z postele. Sněží! Jak jen milovala sníh, tedy pokud jí nevlezl za bundičku nebo do rukavic a mrazivé štípání ji nepřipravilo o pohodlí. To se uměla rozčilovat!

Přistoupila k oknu a položila na něj ruce, zvídavýma očima hltala každý centimetr známé krajiny, která si nyní schovávala do sněhové pokrývky. Najednou ucukla, vzpomněla si, že maminka se vždycky zlobí, když prý matlá rukama po skle. Vykasala si noční košili nad zadeček a snažila se stopy po nezbedných ručkách zamaskovat. Moc se jí to nedařilo. Přitom si ale všimla krásných obrazců u rámu okna, které tam děda Mráz vykreslil. A sněhových vloček napadaných na parapet. Zdálo se jí, že slyší cinkání zvonečků a rolniček. Připadalo jí, jako by se odněkud ozývaly tenounké hlásky. Zmlkla a snažila se poslouchat…

„Fí ha! To byla jízda! V Německu jsem nasedla na studenou frontu a s větrem o závod se jsem přistála tady, úplně mi to pocuchalo moje ledové bodlinky,“ svěřovala se jedna sněhová vločka druhé.

„To já měla klid, vířila jsem vzduchem a měsíční svit nám k tomu do ouška šeptal příběh o Lauře, věru zajímavé povídání! Je to na dlouho, ale obleva nás snad v dohledné době nečeká, tak bych Vám ho mohla povědět, co Vy na to?“

„Ale jistě, jistě, jen do toho, já jsem do takových příběhů celá žhavá – jen abych se neroztekla, ha ha!,“ zakuckala se smíchy.

„Tak tedy, jde o jednu dívenku, svit říkal, že to prý byla i princezna! Maličká, dvanáctiletá princeznička. Její krása by předčila vše na světě, podobala se růži. Postavu měla nádhernou, pevnou a štíhlou jako stonek. Ladné pohyby rukou a nohou se mohly směle srovnávat, s nejpěknějším vlněním listů růží ve větru. Vlasy rudě zářili jako krajní lístky květu, rty měla červené a tajuplné jako vnitřní listy květu růže – schované ještě před světem, ale už, už připravené oslnit svoji krásou a čistotou. A srdce bylo jako trny. Ne, ne ostré a chladné. Vždyť i růže Vás netouží bodnout, to Vy se dotknete jí – a na prstu Vám vyrazí krůpěj krve. Její srdce nechtělo zraňovat. Pokud byste se jí ovšem dotkli, to vaše krev by ji opět uklidnila…

Jak už to u malých princezniček – jedináčků bývá, chovala se velmi rozmazleně. Pěstovala růže, ne pro vnější krásu, vždyť tak malá holčička ještě nemůže být povrchní! Lauřiny růže se mohly chlubit těmi nejzvláštnějšími barvami. Věřila, že barva vyjadřuje náladu, a proto se její zahradníci snažili vyšlechtit stále jiné a jiné barevné variace. Ale jí se nezavděčili, pořád to bylo málo. Tvrdila, že něco, něco, co nedokáže popsat, chybí… Tvrdě své oddané zahradníky pro jejich neschopnost trestala – musela, dotkli se jí.

Jednoho dne přišel z daleké země zahradník, řekl, že ví. A že dokáže vyšlechtit takovou květinu – takovou barvu, kterou princezna postrádá. Chtěl to vyměnit za polibek na její skvostné rtíky. Musí mu věřit, musí ho políbit dřív, než ji pro ni vypěstuje. Rodiče však o jejich tajné dohodě nevěděli. Laura souhlasila, při polibku se celá třásla. Pak utekla, třeštila ji hlava, rozstonala se. Večer už byl zahradník hotov, vystupoval po točitých schodech do její komnaty  a v ruce nesl temně černou růži. Zaklepal – sám věděl jak je to zbytečné. Nikdo ze neozýval, otevřel dveře. Na posteli ležela mrtvá Laura.“

„Mamí, maminko a budu už moct věšet i ty velký červený ozdoby?,“ hulákala nadšeně s nadějí v hlase a už se vřítila s dětskou dychtivostí do obýváku.