Slitování

Bylo brzy ráno. Mlžný opar se snášel nad rosou skropenou trávou. Naprostým tichem pronikal ptačí zpěv a slunce paprsky každého probouzelo. Když postarší muž - avšak statné postavy - kráčel pevným krokem ulicí městečka, cítil vůni připravovaných snídaní a slyšel veselý křik dětí nedočkavých nového dne. V rukou svíral zmačkaný papír a rozhlížel se po číslech domů. Zastavil se až na konci ulice a dlouze se díval do okna domu. Tiše zachraptěl a přistoupil ke dveřím. Zabušení do dubového dřeva se rozlétlo domem. Muž měl statnou pěst a mnohdy zapomněl na svou sílu. Otevřel mu malý chlapec ještě v noční košilce. S otevřenými ústy vzhlížel k fousatému obličeji muže. Neměl strach, ale byl překvapen mohutností toho člověka. Někoho takového ještě neviděl. Připadal mu nesmírně zajímavý. Cítil k němu i úctu.

„Máš tu maminku, synku?“

Muž se pokusil o mírný a vřelý hlas, ale hrubost mu vrozená se nedala skrýt. Znejistěl a poněkud omluvně pohlédl do zářivých dětských očí.

Chlapec náhle utekl a muže ponechal přede dveřmi. Běžel za matkou povědět o svém podivném setkání.

Muž stále stál na prahu domu a déšť mu máčel šedivé vlasy. Nevadilo mu to. Byl na to zvyklý a dalo by se i říci, že ho to spíše uklidňovalo. Až po chvilce mu žena středního věku pokynula rukou, aby vešel a odložil si mokrý kabát. Měla na sobě zástěru, která byla ještě od mouky. V tváři se jí odrážela dřina a nedostatek času. Byla nevelké postavy. Vlasy ledabyle svázané do culíku. Došla do věku, kdy jí vlastní zjev už nezajímal.

„Děkuji, že jste mě tak vřele přijala. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Eathen Walsh,“ řekl a vydal se do kuchyně, kde se právě připravovala snídaně a oběd zároveň. Bylo jasně zřetelné, že se Eathen důkladně připravoval na tento den. Chtěl konečně říci těch několik slov, co ho tak dusily. V rukou křečovitě držel kapesník, kterým si občas otřel kapky deště smíchané s jeho potem. Byl to studený pot a muž se nepatrně třásl.

„Dáte si s námi snídani? Máme toasty a horký čaj. Ten vám prospěje. Jste celý prokřehlý. Sedněte si, prosím.“

„Jste velice laskavá,“ řekne tiše až zakřiknutě. „Ale již jsem snídal. Nechci vám přidělávat práci.“

Eathen Walsh zmateně pohlédne do pohostinných očí hostitelky. Pak rychle sklopí hlavu. V té chvíli zapomene na všechna již předem připravená slova.

„Proč jste tedy přišel?“ žena otře cípem své sukně židli od mouky a přisune jí směrem k muži. Ten pohlédne na malého chlapce a naznačí, že by rozhovor neměl slyšet. Žena znejistí. Přesto svolí a odvede pana Walshe do vedlejší místnosti.

Malý hoch se opatrně vykrade z kuchyně a s namazaným chlebem v ruce z dálky pozoruje matku a cizího muže. Rozhovor zdá se mu podivný. Ten velký a mohutný muž klopí zrak před jeho matkou. Jakoby měl strach pohlédnout do jejích dřinou znavených očí životem. Z kapes svého dlouhého kabátu vyndá muž různé papíry a také štos peněz svázané gumičkou. Matka je očividně roztrpčena a odmítá cokoliv přijmout. Muž se sklání pod slovy hněvu matky. Objímá její hubené a křečovité nohy, jakoby žádal o slitování. Nedostává se mu ho a přijímá bolestné rány ženy. Rozzuřená matka odejde z pokoje a zanechá muže v slzách. Není mu vidět do tváře, ale jeho svalnaté a statné tělo se chvěje zármutkem. Chlapec se k němu přiblíží a zblízka si ho prohlédne. Muž posbírá své věci rozhozené po zemi a vloží je do chlapcových rukou.

„Jsi tak podobný otci. Máš jeho oči. Víš to? Měl také jasně modré oči.“

Pohladí chlapcovu nevinou tvář a vloží mu do rukou balíček peněz. Ještě se letmo zrakem zarazí u rodinných fotografií a pak odejde z domu. Venku začne znovu pršet.

Chlapec vyběhne do deště. V malé ručce stále svírá svůj krajíc chleba a po zápěstí mu stékají malé proudky sladkého medu. Volnou rukou chytne muže za šos kabátu a nevinným hláskem řekne: „Pane, pane! Znal jste mého tatínka? Povězte, jaký byl? Maminka říká, že odjel za prací a že na mě stále vzpomíná, ale já vím, že zemřel. Už dávno. Pracoval jste s ním? Povídejte, pane.“

Muž klesne před chlapcem a zaboří svá kolena do bahna. Přes kapky prudkého deště nejsou vidět jeho slzy, jen stále rudé oči.

„To válka zabila tvého tatínka, synku. Byla to moc špatná doba. A my byli ve špatném věku. Vždyť mi nebylo ani dvacet, když jsem poprvé vystřelil. Hráli jsme si na vojáky a všemu věřili. Proč by nám lhali lidé, co se nazývali našimi ochránci? Věřili jsme, že bojujeme za svobodu a přitom jsme jí tam všichni ztratili. Ve válce je všechno jiný,” nabere dech a poníženě sklopí hlavu, jako když odsouzenec je ochoten přijmout svůj trest. „To já jsem tvého otce zabil.“

Chlapec si muže i nadále zkoumavě prohlížel. Ještě nikdy neviděl vraha.