bez názvu

Zrodil jsem se v aréně, kde proti sobě stáli dva věrní soci: jeden nekonečně starý, druhý nekonečně mladý. Zrodil jsem se z chvění vzduchu způsobené řinkotem železa. První, co jsem dokázal rozpoznat bylo hlediště. Ó… jak jsem byl šťastný! Myslil jsem , že to já jsem ten, kvůli komu byly všechny ty věčně pozorující oči svolány. Viděly každičký můj krok a četly každičkou mou myšlenku (Jak? Když člověk myslí – tančí; a oni byly jediní, kteří onen mikrotanec dokázali vnímat). Miloval jsem je za to, protože jsem se cítil velkým! Činili mě velkým! Vážil jsem si jich a proto jsem si musel vážit i sebe.

            To však netrvalo dlouho – některé z oči se přibližovaly a jiné vzdalovaly. Co se to děje! Vždyť já přestávám být středem! Plynu! Vzdaloval jsem se jako vlna ze svého zdroje.

            Chtě nechtě jsem musel připustit, že to nejsem já, kvůli komu byly oči svolány. Ba – ony mě vůbec neviděly! Ohlédl jsem se a tam je spatřil – dva soky, z jejichž souboje stále vzcházeli mě podobní, pomalu se vzdalující od středu.

            Ale co bude semnou? Vidím, že plynu a také před sebou vidím dřevěnou rudou bariéru arény, která ji vymezuje. Obávám se, že do ní narazím (ba: jsem si tím jist!) Když jsem byl stvořen, vím to, měl jsem dost síly, abych ji rozdrtil a tak se šířil do nekonečna, ale od té doby jsem příliš zeslábl. Už to nedokáži, bude to můj konec! Budu to já, kdo se naším rázem rozdrtí.

Historie? Neexistuje! Je poloha zbraní a k ní mohlo vést mnoho cest.