Příběh Ferdy, emancipované buchty

„Ty krávo, Zláme, já jsem ti říkal, že Ferda obživne!“, vypravil ze sebe Radek, hledě do krabice na jídlo s odklopeným víkem na rozbředlou nazelenalou a chlupatou hmotu, která se chovala evidentně jinak, než by se slušelo na třešňovou buchtu, byť přes tři měsíce ukrytou v temnu a teple šatní skříně.

   Obě strany na sebe chvíli hleděly, jedna  vyjeveně a druhá podrážděně. Když se Radek nezdál býti schopen dalších slov, buchta zahlédla blížícího se Zlámala Michala neboli Zláma a vyvřískla: „No jasně, přiveďte eště někoho, ať se podívají! Já můžu počkat! Běžte pro Džeka a pro Hámu a taky pro ty nány z dvěstějedenáctky, Ferda má času dost! Co si sakra myslíte? Vy tady tlačíte furt něco do hlavy a chudák buchta má být o hladu, co? Navalte něco k jídlu, mám hlad jako prase!“

   Michal jí beze slov a s očima čtvrt metru před obličejem přistrčil kus rohlíku se šunkou, který se před chvílí chystal sníst. Buchta po něm hladově sáhla a nacpala si ho do pusy, až se celá vydula. Zlostně několik desítek vteřin žvýkala, stále za nevěřícného mlčení, pak polkla a rozhartusila se znova: „No jó, rohlíkem si myslíte že mě umlčíte, a pak mě zas na tři měsíce zavřít do skříně, co?“ „Naval ten řízek z ledničky, já sem tě včera dobře slyšel, že ho tam dáváš!“, obořila se na Radka.

   Radek konečně přišel ke slovu: „ Hejhej, tak to teda ne! Na můj řízek se sahat nebude! Já s tebou vlastně nemám nic společného!

   „Jo nic společného“, vykřikla rozhořčeně buchta, „a to jsem ti byl dobrej na machrování, že? Prej přineste Ferdu, to se podivíte, to ty Hámovy ponožky sou proti Ferdovi slabý kafe! A pak zase šup do skříně a ukázat Ferdu zas za týden, jak nám tloustne! Ferda ti tu dělá popularitu a ty bys ho nechal chcípnout hladem!“

   „Ale hoši, no tak!“, vložil se do toho Michal. „Vylez ven, Ferdíku, vždyť se tam už nevlezeš. A posaď se tady na postel. Ne tady;  tam, na Vojtovu! Hele, my ti něco seženem, já skočím vedle. Počkej tady.“ Odešel z pokoje a ve dveřích věnoval Radkovi vítězoslavný úsměv, jak už si maloval, jak tohle asi zapůsobí na Báru z dvěstějedenáctky. Těsně před večerkou seběhl do druhého patra internátu a zaklepal na dveře řečeného pokoje.

   Nahoře se zatím Radek snažil navázat nějaký rozhovor, nemaje představu, co by tak mohla plesnivá rozteklá třešňová buchta považovat za vhodné téma k ukrácení dlouhé chvíle.                              „Hmm…no…Máme docela teplo, že?“, vypravil ze sebe nervózně.

   „Co to kecáš?“, vyvalila na něj buchta napuchlé oči. „Dyk je tu kosa jako prase! Se podívej na ty svoje svetry!“Chvíli mlčela a nechala ho vyrovnat se s tím sdělením. „ Ty seš asi úplnej debil!“, usoudila.

   „No když myslíš, já se s tebou vybavovat nemusím. Já mám práce dost. Ty mi můžeš víš co.“

   „Tak ty takhle!“, vykřikla buchta plačtivě. „To se ti líbilo, mít mě na pokoji a balit na mě prvačky! A když se Ferda hlásí o svoje práva, to na něho kašleš! Jak by se ti tobě líbilo být zavřenej v krabici a nechat si uhnívat ruku? Já blbec sem se neozýval, prý abych jim nedělal problémy, že oni mě mají rádi! Hovno!Vy ste pěkný ludry!“ Pak si vzpomněla na své hlásící se žaludeční šťávy, pravda, těžko odlišitelné od jiných tělních tekutin a naštvaně dodala: „A kde je ten Zlámal? Jasně, zas něco valí do Barušky, Ferda se může postarat! A taky že se postarám! Kašlu na vás!“

   Nechávajíc za sebou páchnoucí slizkou stopu,seškrábala se buchta z postele nepřítomného spolubydlícího a s plesknutím doskočila na zem. „A tu krabici zabavuju, nepudu kvůli vám jenom tak!“ Popadla ze stolu průsvitnou krabici, pak usoudila, že jí postačí modré víko, vztekle si ho narazila na hlavu a mrskla krabicí do kouta, čímž ozdobila Vojtovy přepečlivě poskládané sešity řádně prolezlými zbytky své původní podoby. Pohrdavě si odfrkla a důstojně odešla pootevřenými dveřmi, které za sebou pro zdůraznění svých slov zabouchla.

   Vyšla na chodbu třetího patra a předtím, než stačila nepozorovaně vkročit na schody, vykoukla z vychovatelny vychna. „Kam jdeš, Džony? Je po večerce. Alou zpátky!“, houkla, pokládaje bez brýlí Ferdu za jednoho ze svých svěřenců. „Ještě ty otravuj!, vřískl Ferda podrážděně a jal se sbíhat se schodů, nikoli ladně jako srnka, ale to by od něj s jeho tělesnými proporcemi ani nikdo nečekal. Vychovatelka s bručením zalezla zpět na vychovatelnu. „No počkej, Honzíku, já si to s tebou vyřídím.“

   Ferda zakrátko překonal všech osmačtyřicet schodů a stanul před okénkem vrátnice. Postarší vrátný se na něj podíval přes horní okraj brýlí. „Co ty tady?“, houkl. „Já…já…já jsem z třistatřináctky. „Tebe neznám. Průkazku“, řekl  vrátný nekompromisně. „Já…nemám.“

   „A kam chceš takhle večer bez průkazky? Nikam. Zavolám paní Hikschovou, ať si pro tebe přijde. Jestli o tom ona něco ví… Ale já nemám žádné instrukce, že bych tě měl pustit.“ Zvedl sluchátko interního telefonu a zabručel do něj pár slov. Za chvíli zahučel výtah, vystoupila z něj paní Hikschová, tentokrát s brýlemi a řekla: „Hele, Ferda. Kampak, ty máš přece vycházky jen do pěti. Volali snad rodiče? Tak vidíš. Alou zpátky.“