Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMartina
Autor
cekanka_ucekana
Tak si tu tak, dámy, vyprávíte o těch svých dětech a mně to nedá a taky vám musim o tom svým dítěti napsat. Dostala jsem ji už hotovou, nebolelo to, zato potom v těch následujících letech nesčetněkrát k umření moc.
Když mi její otec poprvé pyšně ukázal fotku, usmála jsem se blahosklonně. Plešatá holčička, vyfocená u polystyrenovýho dortu v ateliéru mizernýho fotografa, bleděmodrý, háčkovaný šatičky, zašedlý punčocháče a okopaný botičky, který když nosila její maminka, tak už byly děděný několikrát. Každou neděli jsme startovali naší škodověnku, aby muj muž (tehdy ještě ne) zazvonil u jejich dvěří a řekl: „Ahoj, já bych chtěl vidět svou dceru.“ A aby mu jeho bývalá (tehdy ještě ne) manželka řekla: „Nikdy ti ji neukážu!“ a my zase odjeli domů. Až teprve když soud určil styk otce s nezletilou (tak se to říká po právnicku), tak se uvolila a dceru mu vydala na jeden den, v neděli od rána do večera (nezletilá nebyla s otcem rok ve styku a tudíž si musí zvyknout). A tak přijela k nám domů. Malá, hubená, průsvitná, dvouletá vystrašená panenka. Když jsem jí v předsíni svlíkala z kombinézy, zahlídla v ložnici plyšovou opici, kterou jsem dostala od sestřenice k nějakým narozeninám a řekla: „Já ti jopičtu.“ Potom si s jopičtou vlezla pod stůl a vylezla jenom, aby si sedla do okolečkovaný krabice, kterou jsem jí koupila na hračky a vozila se v ní. Těžko se do ní nezamilovat.
Dneska měří sto padesát šest centimetrů a je největší ve třídě. Ze školy v přírodě mi přivezla odličovací tampóny. Byl to první dárek, kterej jsem od ní dostala a ani netušíte, jakou mi udělal radost. Protože poprvé byla někde s vlastníma penězma a s vlastním rozumem a mně se vrátily všechny ty drobnosti, který jsme na všech výletech kupovali pro maminku, strejdu, babičku a dědu. Vrátilo se mi, že jsem na hrnčířských trzích, zatímco všichni chodili po stáncích a pili medovinu, stála v chalupě a čekala, až mi vyrobí perníkové srdíčko s nápisem: „Pro mou milou maminku“ protože právě takovej nápis jsme pro milou maminku s holčičkou chtěly. Vrátilo se mi, že jsem u moře kupovala co tři dny pohled a každej večer jsem vytáčela pražský číslo, maminčino. Vrátilo se mi, že když mi maminka poslala dopis přes svýho právníka, že jsem neschopná se postarat o dítě a že a že a že…že jsem si jenom řekla: „Trhni si nohou, jsem lepší, než ty!“ Vrátilo se mi, že ať jsem tomu dítěti koupila cokoliv - baletní trikot s piškotama, šatičky s kanýrkem a koníčkama, boty, ovoce, šálu, obrázek, stříbrnej řetízek – všecko ta malá holčička přinesla zpátky se slovy: „Maminka řikala, že to nechcem, že to je hnusný!“ Vrátilo se mi, že jsem řekla: „Ano, to víš, že mám maminku ráda.“ Když se mě dítě ptalo: „A ty, Renčo, máš maminku ráda, když ona tebe nemá ráda?“.
Letos jsem od kamaráda dostala krabici krásných vánočních ozdob a holčička si jich odnesla dvě tašky domů. Za dva týdny jsem se lehkým konverzačním tónem ptala: „A jak se mamince líbily kouličky?“ „No, ona letos bude dávat jiný ozdoby.“ A zase bylo vymalováno. Připadalo mi, že už nic víc nevydržim, to se stává, že nakonec je to úplná maličkost, která člověka položí. Jasně, že jsem to tušila, že moje ozdoby jim na stromečku viset nebudou, ale….to je to čínský mučení…malý kapky, který dopadaj se železnou pravidelností. Když přišla slečna mezi svátkama (už si zvykla na tatínka, už k nám chodí i na několik dní), řekla mi: „Já jsem si, Renčo, dala do pokojíčku svůj stromeček a na něj jsem si dala ty ozdoby od tebe. A tu velikou kouli s těma ptáčkama jsem si pověsila na stromeček v obýváku.“ Dostala jsem od ní k Vánocům slona, kterýho vyrobila na keramice. Ona nemá výtvarný nadání a ty její výtvory z keramickýho kroužku jsou na úrovni druhý třídy, přesto mi ten slon udělal radost, protože má chobot nahoru pro štěstí a já slony sbírám. Ale ten její vlastní stromeček, kterej si dala do pokojíčku proto, aby na něj mohla navěsit ty naše ozdoby, ten mi udělal radost ještě o moc větší. A tak věřim i tomu, že až ona bude mít jednou děti, budu babička.
Miluju ji. Takovou láskou, která je trošku smutná (někdy hodně) a trošku úlevná. Když byla malá, bála jsem se, že až vyroste, tak to bude jiný, že už to nebude takový, že se to pokazí. Ale ono se to nekazí, fakt, je to čim dál tim hezčí, milovat tu nohatou slečnu, která trsá na Scootera tou samou láskou, jako tu malou hubenou princeznu s blbě ostříhanou ofinou. Je to fajn, když si zapneme televizi a já si položim hlavu do jejího klína a ona mě hladí po vlasech. Teda nemyslete si, pak tu poetiku zkazí tim, že mě zničehož nic začne lechtat a směje se jako trefená. No a i to je fajn.