Tetralogie lásky

Chci se s Tebou milovat,

   protože nechci se s Tebou milovat.

Někde v mojí poezii je soustava,

v které jsi poddajně naporcovaná,

kde se ztrácíš tomu,

co jsi si o sobě myslela,

přetváří tě má myšlenka,

zabíjí mé srdce to tvé staré

plesnivé neuvědomělé srdce

s vynálezem.

Kdesi na měsíci sedí halama,

trhá květy kytky*

místo má mě nemá mě...

zpouzí po myšlenkách,

které ona bude k němu (upínat)

ztracéná v sobě,

zabedněná jak básnička.

V posteli se převaluje

obouchaný obličej muže,

který nechce přistoupit na

obouchaný obličej muže,

který již přestoupil na

vem si, ať máš vše

V rukávu třese se

žíla postmoderního teplouše

zneužitého společností

přinuceného milovat

navýsost ženský patvar,

cosi jako něhu

a lásku, utrápenou.

Loučící se s tváří,

vystřelenou z idejí,

páchnoucí střety

zneužitou Duší,

loučící se polibky,

vyvražděných znovuumírajících,

(znovu) povstanuvších.

Neměl jsem vás rád,

děvko!