Podzimní snění

Mám to prostě rád...

Těším se na nadcházející podzim. Podzim a jaro jsou má nejoblíbenější roční období. Ne že bych neměl rád léto a zimu, ale tyto dvě období zkrátka nejvíce preferuji.
Jak nastane vždy ta pravá podzimní atmosféra, tak mě ani sto párů koní neudrží doma. Musím zkrátka ven. Do přírody. Naštěstí nemusím chodit daleko, poněvadž jsem se před pár lety přestěhoval do celkem malebného kouta Moravy. Nad domečkem se zvedá zalesněná Drahanská vrchovina a tam také vždy směřují mé podzimní toulky. Nejlepší je to však v dobu, kdy má člověk celý den, a nejlépe ještě následující den, volno. Prostě abych si nemusel dělat starosti s časem. Jakmile je z rána vidět jasná obloha v příslibu hezkého dne, vyrážím.
Hned za vsí už mne pohlcuje příroda a kolem studánky vzhůru do kopců. Les už tu houstne a střídá se. Lehce stoupám pod korunami břízek, mezi kterými probleskují paprsky slunce a šumí listí v lehkém větříku, až se ponořím do hloubi lesa se statnými smrky, abych konečně vyšel na kouzelná luka s výhledem do dalekého kraje. Tady se nedá nezastavit a ani já tomuto neodolám a usedám do trávy, která je ještě chladná...
Tyhle dny miluji a člověk je najednou tak rád na světě, zapomene v tu chvíli na starosti všedních dní a je tu jen on a příroda, krajina která zalitá dopoledním sluncem pohladí po duši... Na protějším kopci se slunce prodírá mezi stromy do příkrovu lesa a jen zlatožluté břízy v sepjetí okolních jehličnanů propouští ty kužely světla na zem. Krajina se chystá k odpočinku, slunce ještě hřeje a v mírném větříku je cítit trochu chladného závanu z přicházející zimy. Ale tak nějak jen příjemně pohladí po tváři a letí zas dál... Pode mnou je úrodný a rovinatý kraj Hané a v dálce v mírném oparu s bleděmodrou barvou se zvedají Hostýnské vrchy a ještě vlevo Oderské vrchy, které svou barvou zvěstují tu dálku... Je krásně vidět na ty siluety a slunce kreslí po kraji přede mnou krásnou hru stínů. Jak mráčky se ženou po obloze a kreslí na zemi svými stíny obrazce, které se přelévají přes pole nachystané na zimu, přes vesnice, cesty, stromy...
A ty večery kdy zapadající slunce prodlužuje stíny a mění barvu nejen na obloze. Kdy stromy mění svou zlatožlutou barvu do oranžova a ruda, kdy se vše okolo noří do rubínových odstínů a šero začíná zahalovat kraj. Ty večery jsou fascinující hrou světel, stínů a siluet proti fantaskním barvám západu slunce... jsou příjemným vrásněním v duši...
Proto miluji podzim. Jen se smutkem pozoruji jak těchto nádherných a klidných dní rok co rok ubývá. A tak když se naskytne příležitost, chci si ji naplno užít, dokud to ještě jde. Jako v životě...

---