Cesty života

Vždy se těším na to co má přijít.

Miluji podzim, ale nyní je tu a bohužel není to ten pravý, vysněný, jak si ho pamatuji. Je jen upršený, mokrý, vlhký a studený. Proto se už těším na zimu. Zimu mám rád zalitou sluncem, které se opírá do bílé sněhové přikrývky, ideální je mírně pod nulou a slunečno s bílými mráčky na blankytné obloze...

Miluji lásku, ale ne když přichází její konec. Myslím že nejhezčí je vždy začátek. První shcůzka, první nesmělý polibek, první doteky, první objetí, první milování... Vše je na světě najednou jednodušší a hezčí. Ovšem s nadcházejícím koncem je to propad do hlubiny. Pak už jen zbývá doufat a těšit se na to co má zase jednou přijít.

Miluji cesty. Cesty vždy vedou někam do dáli k novým obzorům, k novým prožitkům. Ten, kdo žádnou cestu už nehledá, jakoby nežil. Líbí se mi zvlněné cesty, kdy to jde chvíli těžko, ale pak je odměnou nový rozhled a schůdnější úsek. Momentálně se mi zdá že jsem si vybral cestu s vysokým a těžkým stoupáním. A místy jsou hodně velké balvany přes které to jde hodně těžce... A kopec stoupá čím dál víc... Nejsem žádný olympionik a ani neprahnu po překonávání sama sebe kvůli pozlátkům. Ale když už jsem si tuhle cestu zvolil, tak půjdu dál a hlavně mne zajímá, CO je za tím horizontem. To je na kopcích a zatáčkách to nejhezčí, to čekání co tam asi bude. Jen doufám, že to nebude sráz, který mi zlomí vaz...

Prostým údělem je žít z očekávání budoucího a doufat že to budoucí bude lepší či hezčí. Ovšem optimismus je poslední dobou spíše přítěží, tak snad doufám, že bude místy slunečno, bouřek nebude moc a nenapáchají škody...

Šťastnou cestu...

---