O andělech

Tak prý vědci konečně spočítali, že vesmír není nekonečný. Možná si za koncem vesmíru představujete další vesmír nebo ceduli s nápisem ZDE NENÍ NIC, ale ve skutečnosti tam bydlí andělé. Můžete tomu říkat Nebe nebo Ráj, ale jmenuje se to Dům. Totiž, abyste rozuměli, on to vlastně ani není dům. Je to strom.

Každý z andělů má svoji vlastní větev, na které je zavěšená houpací síť. Když anděl zrovna někde nepoletuje povětřím nebo nemá jinou zábavu, lehne si do sítě, schová se pod křídla a chrní.

Když se takový anděl nudí, sedí jen tak na větvi, kýve nohama a píská si. Jen si to zkuste představit - nespočet andělů a každý píská něco jiného! Hrozně hezká představa, ale ono to tak není. Většina andělů má totiž nejradši Alžbětinskou serenádu a Sweat od Inner Circle (ale někteří si rádi zapískají i V pekle sudy válej). Kromě toho, pokaždé když se díváte na anděla, slyšíte jen tu písničku, kterou píská on. Protože andělé rádi pískají vícehlasně, slyšíte zároveň všechny, kteří si ji právě pískají. A když se zrovna nedíváte na žádného z nich, ale jste na doslech, slyšíte to, co píská většina.

Teď něco k oblečení. Každý ví, že andělé jsou příšerně marniví. Jsou vysazení na bílou barvu a přírodní materiály. Vzhledem k tomu, že se už léta předhánějí, kdo bude mít bělejší a jemnější košilku, má každý z nich košilku hebkou jako beránčí kožíšek a bílou tak, že to víc ani nejde. Liší se tedy jenom střihem, ale střih, panečku, na tom se každý anděl opravdu vyřádí. K tomu nosí obyčejné sandály, aby výsledek nebyl přeplácaný.

       Jen tak na okraj, podle všech malířů jsou andělé blonďatí, ale takový malíř buď nikdy anděla neviděl ani koutkem oka, nebo si značně upravil skutečnost. Andělé mohou mít vlasy jaké chtějí. Ale oni je nejradši nosí právě takové, jaké je měli tady na zemi. A už jsem to prozradila. Andělé, no, je to pravda, dřív žili tady s námi. Když člověk zemře, uvědomí se jako anděl. Sedí na větvi, a než doplete svoji houpací síť, má čas, aby se smířil se stavem věcí. Jedině opravdu zlý člověk se se svým andělstvím nesmíří. Ten se potom snese i se svou sítí ke kořenům, kde navěky usne. Každý člověk má nárok jen na určitý počet andělů, kteří za ním mohou přiletět. Ten počet je přímo úměrný počtu blízkých, kteří ho opustili.

Když už anděla bolí zadek od toho věčného vysedávání na větvi a pusa se mu kroutí v křečích, že už nezapíská ani komorní A, protáhne si křídla a rozletí se do světa. Když tak na ty anděly koukáte, nejspíš vám to ani nepřijde, ale jsou rychlejší než blesk. Andělé strážní jako takoví nejsou, ale kdykoli myslíte na některého z těch, kdo odešli, přiletí k vám . Ani si nestačíte pomyslet, že se vám po něm stýská, a už vám kouká přes rameno. A protože andělé mají o něco větší možnosti než my, může se klidně stát, že vám pomůže, když vám hrozí nebezpečí. Když na jednoho anděla myslí najednou víc lidí, kteří nejsou pohromadě, anděl si párkrát obletí zeměkouli v protisměru a většinou to jen tak-tak stihne ke všem.

Ptáte se, co andělé dělají, když nespí, nepískají si a ani na ně zrovna nikdo nemyslí? No, co byste asi řekli? Přece si zdobí křídla! Andělé totiž nemají křídla opeřená, jak se určitě všichni domníváte. Jejich povrch připomíná pergamen. Anděl si křídla potře lepidlem a potom se trochu proletí nad zemí. Záleží na tom, jak tu zrovna je. Když sněží, má potom anděl křídla plná vloček. Když je jen zataženo, létá chvíli v mracích, dokud se mu jich na křídla nenalepí dost. Obojí – sníh i mraky – na křídlech budí dojem, že jsou křídla opeřená. Když má anděl jó dobrou náladu, počká, až se vyčasí a létá po obloze, aby si křídla ozdobil modrým z nebe. Když chce vypadat slavnostně, nalepí si na křídla útržky červánků, a když je mu smutno, proletí se po noční obloze. A když se vám stýská po andělovi, který vás na zemi miloval? To si nemyslete, láska je tak velká věc, že se prostě nezapomíná! Cestou k vám se staví někde v dešti, nachytá spoustu kapek a než se stihnou slít, vyletí až nad mraky, kde do kapek chytí sluneční paprsky, které potom v kapkách zamkne mráz. Přiletí za vámi a smutek se zdá najednou mnohem větší. To proto, že cítíte i andělův smutek nad tím, že nemůžete vidět, jakou nádheru pro vás na svých křídlech vytvořil.

Kdykoli se mění počasí – začne sněžit, vyjasní se, nebo začnou padat kroupy – myslete na svoje anděly, kteří právě z křídel setřásají starou výzdobu, aby se nazdobili znovu a ještě krásněji. Každý anděl se cítí dobře, když je krásný, protože z krásy pochází jejich moc. A když se váš anděl cítí dobře, určitě to poznáte. Sice vás přitom přepadne stesk, ale právě díky tomu k vám znovu přiletí, aby vám sem tam odstrčil kamínek z cesty, která vás dříve či později dovede k němu.