OPĚT NETYPICKY NA HORÁCH

Z oblohy se sypal sníh a mně došlo, že nastala opravdu zima. Když jsem se vrátil v pátek z práce napadlo mne, že bych si mohl vyrazit na víkend na hory. A protože dobrých nápadů moc často nemívám, tak jsem se rychle ten svůj nápad rozhodl realizovat, abych neriskoval jeho zapomenutí.

  Oblečen do oteplovaček, kožichu a ušanky jsem dovrávoral ke svému automobilu. Byla to celkem fuška dát na střechu deset párů lyží. Nějak ty lyže nechtěly pořádně  na střeše držet, a tak jsem je přilepil vteřinovým lepidlem a už držely. Hromadu bot a hůlek jsem naházel na zadní sedačky a namířil si to nejkratším směrem do hor. Trochu jsem sice ztratil orientaci, protože jsem nebyl přesně rozhodnutý na jaké hory pojedu, ale nakonec se mi podařilo najít přibližní směr, kterým se dalo dojet k horám.

  Po hodně dlouhé době jízdy se náhle přihnalo něco, co ne moc vzdáleně připomínalo sněhovou vánici. Po několika minutách mi bylo jasné, že stěrače nestíhají a také ta skutečnost, že nevím, kam vlastně přesně jedu. Vzápětí se mne zmocnil pocit, že auto udělalo několik podivných pohybů, při kterých se má hlava dotkla střechy. Po chvíli, když stěrače setřely sníh se mi naskytl pohled na dlouhý svah, po němž auto jelo vzhůru koly díky lyžím na střeše. Bylo zajímavé sledovat hlavou vzhůru sjezdovku a na ní lyžaře, kteří zřejmě nevěřili svým očím a prchali všemi směry.

„Pardon. Já jsem sjel trochu ze silnice,“ zněly mé omluvy staženým okénkem, ale podle výrazů obličejů lyžařů se míjely účinkem, což doprovázelo velké množství nadávek těch, co spadli na sjezdovku.

  O něco později následoval náraz do zdi hotelu a já jsem poněkud otřesen vylezl s volantem v zubech ven.

„Co to tady člověče vyvádíte?“ zeptal se mě nějaký muž, co vyběhl z hotelu a držel se za čelo, na němž mu naskočila velká boule.

„Dobrý večer. Já jsem zrovna poněkud neobvykle zaparkoval,“ zněla má odpověď.

„No, to jsem slyšel. Já budu mít bouli velkou jako Afriku!“ rozkřikl se muž.

„Já vám jí zatlačím,“ nabídl jsem se.

„Nato nebude stačit lžíce!“

Já si však věděl rady a doběhl jsem do hotelu. Po chvilce hledání se mi podařilo najít kuchyň a sebrat pánvičku. Po vyběhnutí ven jsem se ještě z auta vytáhl kladívko, načež po přiložení pánvičky na jeho bouli následovalo několik decentních úderů. Mělo to efekt. Boule celkem zmizela, muž ani nepípl a k mému překvapení se nějakým způsobem zarazil většinou těla do sněhu.

„No a to by bylo,“ zkonstatoval jsem. Muž mlčel a nic nenamítal, přičemž měl výraz omráčeného. Tušení, že až ho přejdou mrákoty, tak mi nepoděkuje mne vedlo k rychlému vzdálení se od něho.

  V onom hotelu i ve dvou v okolních byla zcela plno, ale to mne nikterak nerozhodilo a opět mě napadl dobrý nápad. A ten spočíval v postavení iglú. Realizace nebyla, tak jednoduchá, ale k půlnoci jsem v tom, co sice iglú nepřipomínalo skromně ve spacáku povečeřel. Přitom mi však neunikla ta skutečnost, že jsem v pohybu. O chvíli později mi došlo, že sjíždím po stráni kamsi dolu. Má jízda netrvala dlouho. Následoval náraz do velké hromady dřev u nějaké zdi. Na nějaký čas jsem se ocitl poněkud mimo sebe, ale po nabití vědomí a vyhrabání se z pod té hromady mne napadlo, že bych si mohl udělat menší půlnoční táborák. Než první dřevo chytlo uběhl delší čas, ale pak vzplála další dřeva. O něco později, když už plameny šlehaly dost vysoko mně došlo, že se mi táborák vymkl z pod kontroly. Na čas jsem se vytratil, abych se o něco později nenápadně vmísil mezi sbíhající se lidi ze širokého okolí a zapojil se do hašení budovy. Lehce ožehnutý jsem za čas zalezl do svého neiglú a usnul spánkem spravedlivých.

                                       KONEC PRVNÍ ČÁSTI