Stíny v očích

Na motivy povídky \"Smrt je nejlepší lékař\" Jiřího Kulhánka.

 

     Zátoka v Crystal Peak byla bičována ostrým příbojem. Hustá pěna se tříštila o dračí zuby vysokých černých skalisek, která se tyčila z rozbouřeného moře k ocelově šedé obloze.

     Cáry šedobílé mlhy byly trhány na husté chomáče a hnány proti ostří skalnatých zubů.

     Záchranný člun pobřežní hlídky se komíhal ve vysokých vlnách a smýkal kýlem ze strany na stranu. Loď udržována přídí kotvícím řetězem se nechávala strhávat silným proudem.

     „Proč tu sakra riskujeme svý životy, už mi to laskavě řekneš ?“ zahudroval Jack.

     Vyhoupl se z podpalubí a na sinalé denní světlo vynesl dvě na rukou rozprostřené potápěčské neoprenové kombinézy.

     Kapitán člunu Surviver jej oblažil nepěkným, káravým pohledem. Jeho zelené oči bleskly a ukryly přikyvující výraz do stínů duhovky.

     „Nepřipadá ti to jako pěkná blbost ? Že by tam potápěči ještě něco nechali ? Tejden ?“

     „Pobřežní stráž prej měla problémy s mrtvolama, na věci kašlali.“    

     „Taky ´sme to mohli nechal na někdy jindy. Navíc …“

     „Navíc hurikán Helena…“ skočil mu do řeči kapitán.

     „ - jo, přesně. Navíc tenhle hurikán !“

     „No a nenapadá Tě, že právě proto tu jsme, dostat ty věci napovrch dřív, než ten hurikán udeří ? Pak už bude i pobřežní stráž nahraná a nenajdou nic víc než kraby.“

     „Aha, chceš mít na náhrobku – zemřel při okrádání mrtvých na dně oceánu - …“ Jack se rozchechtal až jej začala srážející se mlha dráždit ke kašli.

     „Jo přesně,“ konstatoval kapitán suše „a už si pospěš. Nechci aby nás to chytlo na moři.“

     Oba se začali oblékat do černého neoprenu s modrými lampasy. Nejdříve nohy – Jack měl pocit, že jej škrtí a že jeho nohy objímá podivná síla, kterou by do neoprenu nikdy neřekl.

     Pak si do kombinézy vtlačil ruce a prsty protáhl rukávy, rychle jimi zacvičil, přičemž se rukáv svezl a objal jeho zápěstí, obě zakřupala, když je procvičoval.

     Zip neoprenu vytáhl až ke krku, který se mu sevřel jako by jej kdosi škrtil.

     „Je to sviňsky nepohodlný…“ prohodil a prstem se snažil obojek neoprenu uvolnit.

     „Si zvykneš.“ odvětil kapitán a rovněž si zapnul zip až ke krku.

     Jack se podíval na jeho opasek. Baterka, závaží, rukavice, síťkovaná taška, silnostěnné balónky, igelitové pytlíčky, tyčinky ledového světla, malé páčidlo a cosi co vypadalo jako příruční svářecí pistole na sodíkové bázi.

     „No, koukám, že seš pěkně vybavenej.“ v Jackových očích se zablesklo.

     „Mimochodem, ani nevim o co jde, a moc rád bych se to dozvěděl dřív, než vlezu tam dolu a zjistim to na vlastní zimomřivou kůži.“ drmolil rychle na kapitánův vkus.

     „Víš co to bylo za loď ?“ začal kapitán. Spíše než otázka znělo to jako pouhé konstatování.

     Jack zakroutil hlavou.    

     „Paradise Lost – výletní kocábka. Ještě minulej měsíc kotvila v Liam´s Bay. Před týdnem narazila na ¨tygří spár¨ a šla ke dnu. Kvůli hurikánu Helena byla odvolána většina pátracích akcí v okolí Crystal Peak – kvůli tomu jsme teď taky tady.“

     Jackovy oči kmitaly po mléčném oparu za kapitánovými rameny, tam kde se pěna tříštila o vysoké hradby neprostupný skalisek, která kdysi někdo nazval ¨malý¨ a ¨velký tygří spár¨.

     ¨Malý spár¨ byl ukryt pod hladinou a nevyčníval ven ani v nejhorším počasí pouze tiše vyčkával na kroužící kýly a trupy lodí, aby je mohl ranit. ¨Velké spáry¨namísto toho vykukovaly ven a nechaly projíždějící lodě pohledět na lesklé, vodou vlhčené, povrchy tmavých ostrých kamenů, které rozrážely lodní boky jakoby nic.

     „Je vidět, že ses vážně připravoval. A co měla Paradise Lost, co chceme mi ?“

     „Vzal jsem Tě s sebou, protože vím, že jsi chytrej – a to se potvrdilo.“

     Jack trochu přimhouřil oči, ale snažil se, aby mu pocta od kapitána nestoupla do hlavy.   

     Pochvala zněla možná trošičku káravě, než mu hlas přeskočil v jemnější poněkud úlisnější akcent. Jack chvilku očekával, co bude následovat, ale nečekal dlouho.

     „No a víš, co takový výletníci, kteří jezdí na Crystal Peak za zábavou, mívají u sebe ?“

     Jack nevědouce pokrčil rameny a podíval se na vodu. Perlila se v nárazech vln. Loď se nahýbala do stran a mnohé vlny ji poplácaly drobnou tmavou rukou vln až přepadly na její palubu. Zůstávaly na ní táhlé louže, které se přelévaly sem a tam, kdy se loď nakláněla.

     „Přece prachy ! Prachy, šperky a nechutný tučný prkenice !“

     Jack se nevěřícně zahleděl do kapitánových velkých očí.

     „Chceš okrádat mrtvý a navíc krást prachy, co ležel tejden v silným proudu ? Seš magor !“

     Jack se usadil na kryt motoru a zašátral po cigaretách. Měl pocit, že to jediné ho dokáže uklidnit a uhasit v něm vzrušení z dané situace.

     „Ne – víš tyhle výletní lodi mají sejfy…“ řekl kapitán a výraz ve tváři se stal výsměšným.

     „…a do těchhle sejfů se schovávaj prachy a šperky. A může jich tam bejt spousta i za několik tisíc ! A jsou tu jen pro nás.“

     „Pro nás ?! Proč máš sakra tak zvrácenej pocit, že jdu s tebou ?“ okřikl jej Jack a zasmušile se zamračil. Zapálil si cigaretu a zhluboka se nadechl. Poryv větru jej šlehal přes tváře a spaloval oharek rychleji než by to zvládly jeho vlastní plíce.

     Malá světluška na konci jeho cigarety se míhala v mléku mlhy.

     „Protože proč jinak bys tu byl semnou. Cos čekal, že tu asi budeme dělat, rybařit ?“

     Jack se trochu pozastavil, protože mu došlo, že má kapitán naprostou pravdu.

     „No možná jsem myslel na transportní loď nebo starou karavelu.“    

     „Kašli na karavelu ! Chceš prachy jako každej jinej – fifty-fifty, ok ?“

     Jack jej chvíli sledoval chladnýma očima a měl pocit, že jen zaspal špatný sen. Znovu nasál kouř do plic a nechal jej štípat v plicích.

     „No dobře, jdu do toho. Jasně …“

     „Věděl jsem, že jsi chytrej kluk !“ řekl kapitán, sedl si vedle Jacka a zpod nohou vytáhl dvojici plovacích ploutví. Hodil je před sebe a sebral Jackovi oharek cigarety od úst. Sám si potáhl a pak jej odcvrnkl do moře. Tichounce to zasyčelo a pak žlutobílé maličké cosi zmizelo ve zpěněných širokých vlnách.

     „Tohle si vem taky, nebudu se s tim tahat sám.“ řekl kapitán a pohodil vedle Jacka opasek s věcmi. Jack smutně přikývl.

     „Víš doufám, jak se s tím zachází – do síťky dáš věci, zauzluješ, přivážeš balónek, nafoukneš balónek, pustíš balónek.“ kapitán vše doplňoval horečnými popisujícími pohyby rukou a prstů, aby všemu dodal euforickou jasnost a přesnost.

     Jack znovu přikývl, tentokráte už se snažil o úsměv unaveným zdvižením koutků.

     Kapitán na chvíli zmizel v podpalubí – Jacka okamžitě napadlo, že jde pro nádoby se stlačeným vzduchem a těžce zavzdychal. Bylo mu proti srsti jít dolů, do potopené lodi a přehrabovat se mrtvolám v majetku – brr – zachvěl se. Zamlada býval u pobřežní hlídky a dělal záchranáře - nevadilo mu tahat je z vody na břeh, no dobře, tak jejich těla vrátí matičce Zemi, ale tohle – připadalo mu to nechutné, takhle hanobit klid mrtvoly. Na mysli mu vytanul předběžní soupis obětí – děti, mladí, staří i nejstarší.

     Ty děti mu dělaly největší starost. Nemohl vidět mrtvé dítě, vždy mu to připomnělo synka Marka. Ten teď seděl doma a díval se na nějaký dětský pořad s přihlouplými barevnými zvířaty, které za Jackových mladých let nebývaly a on se bez nich klidně obešel, ujišťoval se.

     Kapitán se z podpalubí vynořil během několika málo okamžiků. Zespod lodi se ozvalo několik řinčivých ran, které se ztrácely v duté ozvěně nesené na palubu.

     „Lahve zkur-“ zbytek kapitánových slov se změnil v naštvané bublání.

     Z podpalubí pak na palubu vykulil dvojici tlakových lahví s kyslíkovou směsí a zadýchaně si vydechl. V podpaží se mu houpala dvojice potápěčských brýlí, chytl je za pásky a přikročil k boku člunu. Počkal si až se loď nakloní – loď se nahnula – a do vln ponořil obojí brýle. Vlny je na chvíli uchvátily a omyly jejich skla. Už lepší, řekl tiše a jedny hodil Jackovi, zatím co si ty své usadil vysoko nad čelo.

     Pak přikročil k nervózně vyhlížejícímu Jackovy a pomohl mu do postroje. Toho váha tlakové lahve zprvu překvapila, a proto byl rád, že sedí.

     „Zkusíme vzduch jo ?“ kapitán jej plácl přes hlavu v kukle.

     Jack se zakousl do náhubku. Hořká gumová chuť mu krčila nos v nelibosti – otočil se a přes rameno si odplivl – znovu se však zakousl.

     Ssssss – zasyčel ventil a začal plnit hadici a náustek dýchatelnou směsí.

     Jack se několikráte nadechl a zdviženým prstem signalizoval, že je vše v pořádku. Vyndal si hořce chutnající náustek z úst a nelibě se na něj podíval.

     Tohle vydržet a všechno už půjde jako po másle – zabědoval v mysli.

     „Teď mi s tím pomož ty.“ požádal kapitán poněkud nervózním tónem.

     Jack udělal přesně to co se od něj očekávalo. Pomohl kapitánovi do postroje, popustil ventil a vyčkal kapitánova dalšího postupu.

     „Tohle si ještě strč pod kuklu, úplně bych na to zapomněl.“ řekl kapitán a obdaroval Jacka dvojicí malých naslouchacích peciček. Jack si je pohotově vložil do uší.

     „V náustku je citlivej mikrofon, takže když budeš mít chuť si pokecat, budu na drátě..“

     Jack přikývl, oddechl si a přikročil ke straně člunu.

     Příboj sílil. Dokazovaly to stále se zvětšující louže na palubě a stále vyšší vlny, které atakovaly loď v silných nárazech. Pěna mu připomínala chladivý půllitr s pivem.

     „Nezapomeň si rukavice.“ ujistil jej kapitán. Jack se na chvíli odpoutal od moře a sáhl k opasku. Odepjal je a natáhl si je na ruce. Trochu hřály a jemu bylo dobře ze zjištění, že si zdola napovrch neodveze ošklivé omrzliny, které by mu jistojistě ruce proťaly.

     „Takže brýle na nos, náustek do pusy a … muž přes palubu !“ řekl klidně kapitán a zadíval se do Jackových zlatohnědých očí.    

     Nebyl to nic moc pocit stát nad rozhoupanou špeluňkou. Divoce se naklánějící člun nabíral vodu, že nestačila odtékat. Být jen krok od rozbouřeného příboje, všude pod vámi ¨malé tygří spáry¨ co vás zaživa vyvrhnou ve změť organické hmoty a závoje rudé krve. Voda byla napohled neproniknutelně kalná a studená. Čišel z ní chlad a cosi neznámého.

     Kapitán se postavil vedle něj – našlápl ploutví přes okraj, takže se přetočila nad vodu jako žabí nožka opatřená plovací blánou.

     Jack si je také nazul. Byl připraven víc než si sám dovedl představit.

     Kapitán se ještě otočil po své pravici a do vody, pokoušel se co nejdále, vhodil závaží opatřené do spirály smotaným lanem, děleným po pěti metrech červeným lístečkem s číslem dané hloubky. Voda kolem závaží se rozestoupila a vyprskla se do vzduchu.

     Šňůra na spirále se začala divoce rozvíjet, až svištěla a rachotila na ozubených kolečkách.

     Když se zastavila a nad hladinou zůstal jen papírek s číslem 55 pokynul kapitán Jackovi, aby šel do vody. Jack nebyl sebevrah. Sedl si na bok lodi, otočil se na zadku a rukama se chytil za příčky chromovaného žebříčku. Došlo mu, že v ploutvích po nich stejně nesleze, takže se chytil jednou rukou vrchní příčku a s nataženýma nohama skočil do vody. Napjatá ruka jej nenechala klesnout níže. Praštil se při tom bolavě o laminátový povrch člunu do hlavy a druhou rukou si začal bolavé místo masírovat. Jeho boky pevně obepjala ledová voda. Nárazy vln jej bičovaly a žahaly přes žebra.

     „Se na to můžu vybodnout, sakra !“ začal nadávat do náustku, takže jeho hlas slyšel kapitán sice digitálně zkreslený, ale zato dobře.

     Kapitán nečekal. Hnala jej vidina lehce nabytého jmění, a tak se do vody vrhl po nohou skokem. Nohy měl u sebe a ruce podél těla. Zmenšil tak možnou plochu těla, kterou by mohl pod vodou čnící zub vyvrhnout zaživa.

     Na povrch zvířeného moře vyperlila jen pěna bílých bublinek – když se moře nadobro uzavřelo vydalo se z hlubiny ještě k hladině několik samotných bublin, aby bublavě praskly.

     „Tak kde seš ?“ zaznělo v Jackových sluchátkách.

     „No jo – už ´du.“

     Jack se zhluboka nadechl dýchací směsi z bomby na zádech, pomaličku se pustil příčky žebříčku a klesl pod hladinu jako neplovoucí bójka.

     Jak klesal objímalo jej ledové sevření stále výš a výš. Objalo mu hrdlo, nekrytá ústa, objala hlavu a obličej krytý spolu s nosem pod maskou. Voda nad hlavou se mu výsměšně uzavřela. Pak přes něj přeběhlo několik vln a zmizel v tmavé vodě.

     Voda byla podivně kalná a mohl za to zřejmě právě vrak Paradise Lost, který v příboji neustále vířil písek a bláto. Zdálo se mu, že tady dole je voda stejně neprůhledná jako na hladině. Rukou rozvířil vodu před maskou a vydechl několik bublin.

     „Tak sakra jdeš už ?“ ozval se znovu kapitán.

     „Klesám.“

     Jack si u opasku nahmatal baterku a rozsvítil jí. Jediné co teď musel udělat bylo najít lano. Lano s červenými lístečky a čísly. Čím níže se nořil a ručkoval po laně, a čím větší tma byla pod vodou, tím širší vyl kruh světla baterky.

     Najednou si všiml táhlého stínu na kraji světelného kužele, který mu zdánlivě připomínal inkoustovou skvrnu. Byl to kapitán. Čekal na něj v pětadvaceti metrech a přidržován jednou rukou a jednou nohou lana, odolával náporům silného proudu o několik metrů níže. Lano se třepetalo a chvělo a i Jack už to začínal cítit v ruce. Chlad vody se stupňoval a byl cítit i v neoprenu. Píchaní v uších od zvyšujícího se tlaku se pokoušel Jack stimulovat polykáním nasucho. Příliš to nepomáhalo, ale bylo to lepší než nic. Šedavé kousíčky kalu a planktonu mu překážely ve výhledu, když se mu pohupovaly před maskou a v celém světelném kuželu.

     Kapitán vysel hlavou dolů na laně jako podivný exotický brouk a pomaličku vypouštěl velké perly stříbrných bublin, které se řítily ke hladině.

     „No to je dost.“ řekl opět svým káravým stylem kapitán a vyrazil vpřed rychlým kopáním ploutví. Jack jej následoval stejným stylem kolem širokých holých temen skalisek.

     Zvlněné úkryty korýšů mu připadaly jako podivné puchýře na jinak nádherně hladkých výčnělcích skal, které tisíce let omílal silný proud.

     30 metrů…

     35…

     40…

     45…

     Voda se změnila na tmavozelený inkoust. Světlo jej prostupovalo širokými prsty, které ale téměř nikam nezasáhly. Viditelnost klesala a Jack začínal mít strach. Proud byl posílen sílícím větrem a vznikajícím hurikánem Helena v Pacifiku, který se svou rychlostí hnal k západnímu pobřeží Kalifornie a hodlal jí pročistit už během několika příštích hodin. 

     Oba žabí muži byly částečně kryti od nárazů proudu tyčícími se zuby útesů. V obou mužích vyvolávaly respekt, už kvůli Jackovým vzpomínkám na lidi, které nejednou z útesů vytahoval. Holé vnitřnosti bývaly většinou to hlavní, co jejich oběti postrádaly.

     Klesaly níž a níž, ale bohužel přes inkoustovou vodu nebylo vrak z téhle výšky vidět.

     V padesáti metrech se náhle z hlubiny vynořila kostra lodi. Široké zábradlí na přídi se tyčilo nakloněno v ostrém úhlu. Loď se téměř přetočila vzhůru kýlem, když se potápěla.

     I když tu byla teprve týden, už teď ji obepínaly trsy řas a vlající chuchvalce chaluh jí dodávaly vizáž chladně planoucí konstrukce. Po bocích se brouzdaly kraby a různí korýši, mávaly klepety ve vodě a vítaly nově příchozí – když na ně však dopadlo silné světlo halogenových baterií, urychleně odběhly do stínů  a puklin, které vznikly tlakem. Zvlněný popraskaný povrch výletní lodi ztratil na své kráse a zůstala jen jeho bizarní rádoby bílý oprýskaný lak. Popraskaný nápis Paradise Lost, čili Ztracený ráj, více než vystihoval krutý osud nádherného plavidla.

     Slizké zelenkavé řasy objímaly a obkreslovaly snad veškerý povrch vraku, stejně jako počínající korály – nebo něco jim podobného.

     Perfektní úkryt pro murény a útesové žraloky, napadlo Jacka.

     „Dobře – vidíš tu díru v boku ?“ otázal se ve sluchátkách kapitán. Jack ve tmě zahlédl otáčející se kužel světla dopadající na širokou rozevřenou ránu v trupu. Plechy byly vklíněné dovnitř a ven vyhlížely jen chladná žebra lodi. Uvnitř lodi panovala stejná tma jako v hlubině kolem, snad jen o trošku větší a poněkud chladněji vyhlížející.

     „Jo vidim.“ odvětil Jack, doplaval k široce rozšklebené ráně a chytl se za její okraj. Proud unášel jeho tělo a nechával jej viset ve vzduchu. Proud mu kradl bublinky přímo od úst.

     „Takže tudy prolezeme dovnitř – hoď tam jedno chemický světlo.“

     Jack neodpověděl. Zkrátka sáhl k boku, vytáhl sinavou tyčinku, v půlce ji zlomil, přičemž uvnitř proběhla bouřlivá chemická reakce, která ji donutila se zeleně rozzářit – vrhl světlo dovnitř a nitro kovové mršiny se chladně rozzářilo.

     „Tak pokračujem.“

     Jak kapitán řekl, oba učinily. Kopání kapitánových ploutví vhánělo rej uskakujících bublin přímo proti Jackově masce. Chvíli měl pocit, že kapitána ani nevidí, než se inkoustový stín opět vkradl přímo před něj.

     „Tohle bude první patro,“ řekl rozhodně kapitán a nepřestával divoce kopat.

     „Sejf bude o pár pater níž, skoro nad strojovnou.“ dodal a vyrazil najednou vpravo od Jackova výhledu. Tomu v pohybu vadil úzký průlez, kterým plavali – po chvíli zjistil, že jsou celou dobu v malé, úzké, ventilační trubici. Proplaval dále a zabočil stejně jako kapitán.

     „Bernie ? No tak, kde jsi nevidim tě ?“

     „Jsem v patře nad tebou. Jsou tam točitý schody, po nich nahoru…“ řekl kapitán.

     Jack se zastavil. Ohlédl se a nechal padnout světlo baterky na natočenou halu.

     Všechno tu bylo vzhůru nohama.

     Jack tedy vlál nad stropem a nad popraskanými kryty světel a lamp. Červený, okousaný a týdenním řáděním chladného proudu zohyzděný kobereček jej sledoval nad hlavou. Jeho odrbané kousky vlály v proudu jako fábory při oslavách čtvrtého července. Barva ztratila na svém půvabu a vybledla. Pochodující korýši jej zanesly řasami a nějakým slizce vypadajícím sajrajtem, který se ve svitu baterky chladně leskl.

     Mnohé schránky žaludovců a přílipek se usadily na bocích haly, stejně jako na stropě a podlaze – teď už funkce haly stejně ztratila na váze.

     Dokonce i slávky se tu uchytily, těch si ale všiml už nahoře. 

     Takovýhle přírodní zjev Jackovi připadal sice poněkud okouzlující, ale zároveň dost drsný. Příroda si brala zpět to co jí kdysi patřilo a to dosti brutálně.

     „Hele, tady nahoře je pár těl – je to nechutněj pohled, tak si dávej bacha !“ zapraskalo v Jackových sluchátkách. Kapitánův hlas zněl znepokojivě a polekaně.

     Jack tedy pokračoval. Plul pomaličku prostorem a nohama kopal jen zlehka. Čeřil za sebou bláto a písek, takže se za ním zvedala neprůhledná bariéra špíny. Ruce měl předpažené před sebou. V jedné držel baterku a druhou si ji podpíral. Dostával svíravý pocit bezmocnosti.

     Kužel světla rýsoval ostré tvary okolí. Obkresloval velké hlavní schodiště, a naproti němu stojící recepci s barem. Mnoho lahví s drahým pitím se povalovalo po stropě, který byl nyní podlahou. Když kolem nich Jack proplaval, tak se lahve zachvěly a zacinkaly.

     Plaval dál – nehodlal ztratit kapitána z dohledu, i když už se stalo, ale nechtěl být zbytečně daleko, kdyby se jemu nebo kapitánovi něco stalo.

     „Hele Jacku, jsem skoro u sejfu. Zůstaň nahoře, není potřeba abychom tu byly oba. Zatím okoukni kajuty pasažérů v prvním a druhým patře. Tady mi to bude ještě chvíli trvat.“

     „Jo jasně Bernie, cokoli řekneš.“ Odpověděl Jack jakýmsi submisivním tónem, který jasně zobrazoval jeho náklonnost ke kapitánovi a jeho neschopnost odporovat.

     Jack zakopal ploutvemi do vody – vystřelil vpřed k baru. Pozastavil se, aby vyhlédl do okrouhlého okénka. Venku byla tma. Přitiskl se mezi světla na podlaze (stropě), aby zahlédl alespoň slabý náznak světla na hladivě. Chladné prsty venkovního světla se snažily protnout ještě chladnější hlubinu. Jenže naprosto bezvýsledně.

     Jack zamáčkl slzu sentimentu a lidství, které nechal na povrchu a začal plavat od baru ke schodišti a podél červeného koberce u stropu pokračoval ke kajutám cestujících.

     Co jej trochu překvapilo a vyděsila byla nepřítomnost jakýchkoli těl v hlavní hale.

     Sakra, vždyť se potápěli takovou dobu, to se nikdo nesnažil vylézt ven a prchnout na záchranných člunech ? přemýšlel Jack v hlouby své mysli nad prázdnotou výletní lodi.

     Když povylezl nad horní, teď již spodní, schod vše se změnilo.

     Ať už se tu posádka snažila dělat cokoli, zahynula zde. Spousta námořníků v bílých slavnostních uniformách povlávalo prostornou halou. Kdyby Jack neměl na tváři masku, a kdyby to bylo možné, cítil by tlející maso a hnisavé, zanícené rány, které na lidská, mrtvá těla zanesla hejna ryb a rozmanitých korýšů.

     Jack se je snažil obeplout. Jeho halogenová baterka se ale masochisticky vracela na bezvládná těla – orýsovávalo je silné světlo a malovalo na tě kontrastní stíny. Jedna z mrtvol se v pohyblivém prostoru natočila tváří k Jackovi.

     Bylo to malé dítko – osmileté možná. Kučeravé vlásky povívaly jako třásně unášené proudem, který tu sice ztrácel na intenzitě, ale stále byl znatelný. Šedomodrá kůže byla popraskaná a obsypaná fialovými flíčky a modrajícími ranami, které stvořily hodující rybky. Okousaná kůže dávala na odiv bolavé rány mokvající kůže, do které mnohá zvířena nakladla svá vajíčka. Čelíčko malé mrtvolky byl zanícené řasami a zárodky slizovitých rostlinek.

     Jack sklonil baterku a …

     V němém výkřiku, který vystřelil z jeho plic proud stříbrných bublin, mu z úst vystřelil náustek a baterka mu krouživě vypadla z rukou. Zakroutila se jako padající lístek a dopadla na pískem pokrytý strop. Náustek bublal a veškeré okolí halil do bublavého hávu. Jack slepě v úleku rukama šátral mezi těly po spadlé baterce. Viděl její slabý svit, ale nedokázal zjistit odkud přesně jde.

     „Co se děje ? Jsi v pořádku ?“ ozýval se kapitánův vzrušený hlas v Jackově kukle.

     Jackova ruka vystřelila pro bublající hadici, z úst odplivl nakyslou vodu a mezi zuby si vrazil gumový náustek. Konečně si oddechl.

     Rychlý tep jej nutil zhluboka dýchat, což mu zapříčinilo mihotavé flíčky před očima.

     „Jo, jsem … v … pohodě …“  mezery vyzněli děsivě prázdně a Jack si toho byl vědom.

     Jenže se tak cítil – byl vyděšen k smrti. Kyselá voda, kterou polkl a zůstala mu v ústech, jej drásala v krku. Dělalo se mu zle od žaludku. Ve vodě cítil rybinu, hnilobu a pachuť mrtvol.

     „No, dobře … dávej na sebe bacha.“

     Jack proplaval níže. Odsud už viděl baterku i její halogenový kužel. Otočil se zpět. Chlapec s kučeravými vlásky jej sledoval slepým (doslova) pohledem. Na jeho očích patrně lecco za ten týden hodovalo. Jack viděl prázdné oční důlky, jejichž bulvy se ztratily už dávno.

     Byl to nechutný pohled – nejhorší na tom všem byl fakt, že na tom takhle byly všechna těla kolem. Ruce byly odulé, stejně jako hrdlo. Hruď a plíce jistě plné zkažené vody. Kůže na břiše se mu pnula, jak byla jeho dutina naplněna rozkladnými plyny, fialověl a modral.

     Jacka na chvíli přepadla myšlenka – jen si trošku píchnout, to by byl efekt, zahihňal se při pomyšlení, jak bezmocné utonulé tělo poletuje ve vodě jako balon.

     Jack se otočil a plaval dále, masu těl rozrýval zabírajícíma rukama, a tak se vždy při zhoupnutí ruky s baterkou rozletěly stíny za jeho zády vpřed a obklíčili jej.  Přivřel oči, jakoby aspoň pohledem chtěl uniknout tomu ohavnému místu tady.

     Neotáčel se, už neměl chuť vidět to za sebou. Zastavil se u prvních dveří, které zahlédl, a postavil se před ně. Pořádně se před ně namířil, baterku si zasunul za opasek, ruce si chytl za lokty, ploutvemi se opřel o protější dveře, schoulil se jako malé dítko a vyrazil vpřed.

     To malé dítě nemělo oči, stejně jako ostatní…

     Dveře, proti kterým vystartoval povolily a pomaličku se pod náporem vody otevřely. Chytl se za jeden okraj dveří, zapřel se ramenem a zatlačil proti křídlu dveří.

     Očima hleděl do haly a neustále se svou silou snažil odtlačit dveře od zdi a otevřít je.

     Najednou jej někdo chytl za rameno.

     Byl to ohavné chladné sevření. Slizké a mazlavé, jakoby vás chytla a sevřela žabí nožka. Otočil se, ale tentokrát v sobě utišil vnitřní křik, takže znovu už náustek po dně nelovil. Sevření patřilo kdysi snad pěkné ženě v běložlutých, nyní jemně zelených šatech. A vlastně to ani nebylo sevření. Mrtvé tělo bezvládně putovalo místností a při otevření dveří do něj neškodně narazilo – Jackova nyní pohnutá mysl dokonala ostatní.

     Ženina bezoká tvář vypadala podivně prázdně. Rty se svraštily a téměř zmizely z tváře, takže její zazelenalé zuby vyjely o něco vpřed. Vypadaly spíše jako čelisti kostry než masem obalené ženy, za kterou by se za jiných okolností otočil a možná by ji i pozval na drink.

     Dlouhé tmavé vlasy vlály spolu s hlenovitými řasami kolem Jackovy masky.

     Shlédl ženě za véčkový výstřih. Ne snad aby zahlédl její oblé tvary, ale zahlédl zlatě lesklé cosi, co jej lákalo natáhnout hamižně ruku a odtrhnout to od její bleděmodré kůže na prsou.

     Tak bejby, ukaž co to máš.

     Natáhl ruku a pevně sevřel přívěšek na jejím hrdle. Trhl – ucítil slabý odpor, ale po chvíli řetízek přece jen povolil a několik oček prasklo. Natáhl dlaň a spěšně si do ní posvítil baterkou, kterou odepjal od opasku. Červený, snad rubínový, přívěšek se úlisně leskl, i když už jej mořská voda objala slizkým obalem mořského hlenu.

     No vidíš, to sem ani nečekal – Rebece se bude určitě líbit.

     Nevidoucí ženiny oči jej oblažily nevýrazným nenávistným pohledem. Proud halogenového svitu jí projel sinalou tváří.

     Bože přísahal bych, že měla ústa zavřená ! pomyslel si.

     Jenže její tvář byla rozevřená v nehybné křeči. Čelisti široce rozevřené, ukazující zkažené zuby na odiv Jackový vytřeštěným očím. Černofialový jazyk ukrytý v ústech byl naďobán stovkami rybích kousnutí. Jackovi se zvedl žaludek až v ústech pocítil hořký výstřik trávicích šťáv s kousky natráveného jídla. Drásavě polkl a zakřenil se.

     Ještě, že mi není přes masku vidět, nevidí jak se ksichtim, uchechtl se.

     Pitomá mrtvola, pomyslel si a ťukl ženu dlaní do čela. Pocítil zhnusení, když se jeho ruka – sic v rukavici – dotkla její holé, mokvající kůže. Její tělo se okamžitě stočilo v podivném tvaru a odplulo o něco dále. Její kožnaté ruce s povislou a potrhanou kůží se rozvíjely jako květ lotosu. Vypadala jako šedá, ledová akvabela tonoucí v hlubině bez náznaku odporu. Jemně proplouvala prostorem až se hlavou zarazila o zeď a pomaličku se začala kolébat a měnit polohu z ležící ve stojící. Stále se však vznášela několik centimetrů nad stropem. Vypadala jakoby levitovala.

     Nábytek v místnosti ležel kolem v neuspřádané hromadě. Stůl, převržené otevřené knihy, oblečení, povlávající šál, převrácená skříň – jen postel zůstala na svém místě, přišroubována nad Jackovou hlavou. Deka i přehoz na posteli se nevině pohupující v taktu proudící vody.

     Mrtvola ženy v pohybujících se přehozech vypadala jako anděl v překrásných závojích. Jen její tvář byla než andělská spíše ďábelská. Zubatý zjev jí na kráse nepřidával. Zkažené zuby v nehybné tváři jakoby dostávaly na tvaru a jakoby se měnily v bizarní úsměv.

     Tohle už Jack nemusel – nesvedl ten pohled. Otočil se a proplaval dveřmi vpřed – ještě se naposledy otočil do haly. Najednou měl pocit jakoby se veškerá těla pohnula vpřed, a jakoby měla celá masa najednou tvar a chaotická změť údů a těl jakoby získala vlastní řád.

     Sledoval tvář chlapce s kučeravou hřívou. Ošil se, vypustil obláček bublin a proplaval dále halou. Ať už byl v těch kajutách cokoli jemu už na tom nezáleželo. Přál si odsud vypadnout co nejrychleji, pryč z vody a pryč od těch těl. Hlavně od nich.

     „Bernie, slyšíš mě ?“

     „Děje se něco ?“

     „Našel jsem tu …“ Jack se na chvíli odmlčel „…ženu. Našel jsem tu ženu a sebral jí náhrdelník. Ale mám z toho divnej, zatraceně divnej pocit.“

     „Já tu taky narazil na pár mrtvol. Maj fakt divný výrazy - někerý, co ?“

     „Jo to maj…“ na chvíli ztichl „Máš už ten sejf ?“

     „Skoro – začnu s vařením. Neboj, voni už ti nemůžou nic udělat. Sou mrtvý kámo, buď v pohodě. Hlavně dejchej zhluboka a nepanikař. Houpe s nima proud, vypadá to jakoby se hejbali. Hlavně si z toho pro Krista nic nedělej, za chvíli vocaď vypadnem. Slibuju.“

     Jack poslal vysílačkou tichou odpověď. Na statečnosti mu to nepřidalo. Ohlédl se na chlapečka s kučeravou hřívou. Měl pocit, že se na něj usmívá a sleduje jej bezokou tváří.

     Stále blíže a blíže.

**

     Bernie Hugges, kapitán turbo-hřídelového motorového člunu Surviver právě zažehl sodíkový hořák svářecí pistole a přiložil jej na dvířka velkého sejfu. Z místa, kde se hořák dotkl kovu se rozletěla maličký kvítek bublinek. Hořák proťal ocelovou vrstvu sejfu a rozžhavená obruba rány začala okamžitě šednout a chladit se.

     No tak bejby, dělej, tatínek už musí jít – dělej. povzbuzoval práci hořáku kapitán.

     Pořád měl před očima ohavné mrtvé tváře, tmavé prázdné důlky lidí na horních i dolních palubách. Dost ho překvapilo, že je loď jaksi prázdná. Mrtví byly nastrkáni jen na několika palubách. Vlály v bizarních masách, v propletencích, ze kterých čněly jen zprohýbané kostnaté pařáty. Točily se vprostřed dlouhých a prostorných halách jako velké uzlíčky.

     „Víš Bernie – ta těla mi dělají starosti.“

     „Sakra !“ křikl kapitán když byl vytržen ze soustředění a křísl hořákem mimo kov sejfu.

     „ - proč by ti do hajzlu měli dělat starosti, sou mrtvý !“

     „Dívají se na mě a hýbají se …“ Jackův hlas ve sluchátkách zněl odevzdaně a beznadějně.

     Jakoby Jack prohrál velkou hru o svou mysl a teď ji s třesoucím se hlasem odevzdával temnotě a informoval o tom kapitána.

     „Nemůžou se dívat, protože jim oči vyžrali krabi. A neplavou – jen si s nima pohrává proud, rozumíš mi Jacku ? Proud ! Jen klidně dejchej. Víš co ? Mysli na šperky a hledej je. Nedívej se na ta těla. Nedívej se na ně, rozumíš ?“

     Jenže to kapitán netušil, že se Jack dívá do tváře té mrtvé ženy v kajutě. Zblízka, jakoby ji chtěl políbit. Morbidně jí hleděl do vyžraných slepých důlků a snažil se nepřijít o žádný detail. Každá vráska, každý kousíček natržené kůže jej fascinoval.

     „Hlavně buď v klidu kámo. Nedívej se na ně a nemysli na to !“ snažil se jej mezi prací na sejfu stále dirigovat kapitán. Věděl – ne, cítil – že to jde s Jackem s kopce. Rychle dýchal, to vycítil ze sluchátek, a tak nejspíše také pomaličku ale jistě omdlíval. Jestli se z toho šoku okamžitě nevymotá tak omdlí. Blbec jeden, zasyčel na sebe jedovatě sebe kapitán jakoby se chtěl napomenout, že ho s sebou vůbec bral.

     „Ta žena se na mně usmívá. Má tak laskavé oči – tedy důlky…“ zasmál se Jack. To už znělo jako smích šílence. Jack to nejspíš nezvládne, napadlo kapitána – pohlédl nad kotník a zběžně zjistil, že tam má připravenou dýku (vzal si jí potom, co Jack skočil do vody, nemusel vědět všechno – navíc tak nějak tušil, že ten blbec zklame).

     „Nesměje se, rozumíš mi ? Je tuhá, mrtvá, chcíplá … prostě už dodejchala !“

     Kapitán opět stiskl spoušť svářecí pistole a proťal jí jeden z bezpečnostních zámků - z rány se vyvalila šedočerná změť prskajících bublin.

     „Není. Ona mě sleduje – má nádherný hlas.“

     „Blbneš kámo, už magoříš. Vypadni odtamtud, vylez ven a pomaličku vyplav na hladinu, tam si oddechni a počkej na mě !“ to kapitán řekl částečně samaritánsky a částečně diktátorsky. Chtěl Jacka chránit a zároveň se zbavit jeho přitroublých keců ve vysílačce.

     „Ne – nikam se mi nechce. Já jí slyším a chci si s ní povídat !“ slovo povídat téměř vyjekl až panicky – membrána sluchátek se zachvěla.

     „Dobře, až budu hotovej, vybodnem se na řetízky a prkenice a vytáhnu tě ven, ok ?“

     Jack se neozýval. Prskání statické elektřiny ve sluchátkách bylo jediné, co (krom svářecí pistole) kazilo nádherné ticho pod mořskou hladinou.

     „Jacku rozumíš ? Slyšíš mě ?“

     Jenže neodpověděl ani teď. Kapitána nejprve napadlo, že zkrátka vyplul na povrch – jenom přece se dal ukecat a vyplaval. Ale po chvíli jej zasáhla chmurná myšlenka, sice úplně bláznivá, zato však naprosto destruktivní. Co když ho ty věci …

     Ne, to je přece blbost, už seš jako von, napomenul se v duchu a začal pracovat na dalším zámku, který okamžitě popraskal a vypustil další proud šedočerných bublin.

     Na stěnách podél místnosti se sejfem si pohrávaly stíny, když halogenová baterka v jeho rukou pohupovala tmavou skutečností okolí. I poslední zámek pukl, když přes něj přejel hořákem a nechal jej chvíli vařit. Ve smršti bublin nebylo skoro vidět, ale i tak to poznal. V jednu chvíli se ozvalo kovové břink a část bezpečnostní vložky těžce klesla na dno stropu.

     Tak pojď k tatínkovi, řekla tiše jeho mysl. Už úplně zapomněl na Jacka a jeho problémy, na bezoké mrtvoly s vytasenými zuby a svraštělými tvářemi, zapomněl na tu hrůzu, která ho ještě čeká při zpáteční cestě. Teď tu byl jen on a …

     Vytřeštil oči do tmavého otvoru ve stěně. Zachytil se ho a druhou rukou do něj vsunul baterku. Letmo jí otočil, aby zjistil, že je sejf úplně prázdný – tedy až na několik v igelitovém sáčku ukrytých cenin a papírových peněz. Igelit se při proudu vody pomaličku rozevřel, zabublal a peníze se ve vodě nasákly a ztmavly. Ceniny se začaly rozpíjet.

     Kapitán chytl pytlík do ruky, stiskl jej v pěst a zakřičel.

     Jestli tohle Jack slyšel, musela mu membrána ve sluchátkách popraskat, napadlo jej, když jeho křik zarezonoval ocelovými stěnami v místnosti. S křikem se mu z úst, kolem náustku, vyřítil téměř hmatatelný oblak stříbrných bublinek, které se leskly v hladném svitu halogenové baterky.

     Sakra, kde jsou šperky ?! křičel bezeslovně hlas v jeho hlavě.

     Ty zatracený idioti, zkurvili to !! byl naštvaný. Celá ta cesta Surviverem, plavání až sem, ta nechutná chvíle s těmi mrtvolami nahoře, Jack a jeho chvilkové šílenství.

     Zalapal po dechu.

     Dobře kámo, nic se neděje.

     Ještě jednou, nešťastně a zklamaně, se ohlédl přes rameno. Tmavé okno sejfu jakoby se mu vysmívalo. Jemu a jeho hamižnosti.

     „Jacku, slyšíš mě ? Vím, že jo … Jdu nahoru, ok ?“

     Kapitán to sice nevěděl, ale Jack ho už neslyšel. Vznášel se v přítmí své baterky, která ležela uprostřed haly ve změti neživoucích těl. Visel u stropu (podlahy), ruce svěšené stejně jako nohy o dost níže než plovalo tělo. Proud do něj neomaleně narážel a strkal jej ke stěně.

     Žlutá potápěčská maska byla prasklá a sklo bylo vpáčené do pořezaného šedého obličeje – pavučina na skle se rozrůstala a nechávala na Jackovu tvář dolehnout chlad vyperlených kapiček, které se začali slévat v žlutohnědou loužičku, jejíž hladina se rychle zvyšovala. Za chvíli už objala chřípí Jackova nosu, zaplavila mu obě nosní dírky, polechtala jej na tvářích, zalila oční víčka a nakonec se vmísila do širokých otevřených očí – ale Jack nic necítil.

     Vytrvalý proud bublinek, který vypouštěl s každým výdechem, se zastavil.

     „Jestli seš ještě tady dole, tak se uvidíme u schodiště – myslim u toho baru, jo ?“

     Ticho. Neuvěřitelné ticho. Kapitán měl pocit, že i jeho vlastní myšlenky dokáží udělat větší randál než ten, který se táhl v kovových ozvěnách tichou podmořskou hlubinou.

     Vrak kovově sténal. Naříkal v něm tlakem namáhaný kov a každý šroubek a nýt se vrtěl a snažil si ulehčit. Vrrrruuuuuu – vrrrzzzz – hhuuuummm ozývalo se téměř nekonečně, ale dříve, dokud měl co dělat, a dokud s ním mluvil Jack, si toho nevšímal – až do teď.

     „Jacku ?“

     Vrrrruuuuuu –

     „Jacku ozvy se, tohle neni sranda !“ křikl do mikrofonu.

     Vrrrzzzz –

     Kapitán se rozhodl jednat. Otočil se v prostoru, odrazil se od stěny a začal vydatně kopat do vody. Vystřelil vpřed. Letmo se vyhnul pravotočivé zatáčce mezi skladem a mrazáky. Odrážel se rukama a chvíli vypadal jako podivné zvíře z bájí, co má ploutve a přitom se pohybuje pouhým ručkováním po stěnách, stropě i po podlaze. Zase vypadal jako brouk.

     Vplul rozhoupanými křídly dveří do kuchyně. Většina nádobí byla spadaná na stropě, mezi světly a mezi zbytky střepů lamp. Plynové hořáky a trouby vysely u podlahy – v podivně převrácené realitě, kterým byl sám pro sebe i pro kapitána vrak Lost Paradise.

     Různé papíry, kousky vaty, obvazy a náplasti, cokoli co bylo lehké a neschopné nasáknout do sebe dostatek vody se pohybovalo ve vratkém proudu a kolébalo se jako rej bezkřídlých motýlů kolem kapitánovy masky. Vždy když se o něj takový kousek otřel, polekal se a vyprskl z hrdla sifon perlivých bublin. Najednou pocítil jak ztrácí dotek s realitou.

     Jal se ho stísněný pocit v hrudi, čirý strach a třas.

     No tak Bernie, kámo … buď v pohodě … pořád nahoru, říkal sám sobě.

     Jenomže z rady – pořád nahoru – se stal destruktivní nástroj. Ono tu totiž žádné nahoru nebylo. Otočil hlavou a pravačkou namířil baterku do tmy. Mihotavé světélko zasáhlo dveře mrazáku – otevřené dokořán, jejichž prostor byl naplněn bílou (žlutohnědou) balónovitou věcí. Místo toho, aby odplaval se k ní instinktivně přibližoval.

     Kruh světla se zvětšoval, když se blížil. Nebyl to balón, to ho napadlo hned, ale když k té věci přibyly ještě ruce a nohy, a nafouklá šedozelená hlava s vyboulenými tvářemi, vyděsil se.

     Ale neodvrátil se.

     Kuchař v bílé zástěře plaval s rukama rozprostřenýma kolem těla. Počínající vysoké čelo a začínající pleš se zelenala stejně jako potrhaná kůže v jeho tváři. Oči, jak tu bylo zvykem, byly pryč. Otevřená ústa ukazovala černé chapadlo, které kdysi bývalo jazykem. Boubelaté tváře se o trošku více roztáhly, to bylo vidět na popraskané kůži na lících.

     Kapitán zdvihl baterku a namířil jí kuchaři do chřtánu. Ve světle se mihl malý korýš. Malý krab nebo rak poustevník, kdo ví. Kapitán jej s masochistickou zdrženlivostí sledoval. Sledoval jak klade článkovanou nožičku před nožičku. Jak prolézá přes okraj čelistí (protože rty byly pryč), přes zelené stoličky, po tváři až k hrdlu a pak jak se snáší vodou na dno.

     Musim vypadnou … hned ! hicoval se kapitán a proplul dále kuchyní. Zdálo se mu, že tahle část je mu povědomá. Dokonce se mu zdálo, že za rohem zahlédl jedno z ledových světel, která tam při průplavu odhodil. Jenže když se přiblížil, zjistil, že je to odlesk hlubiny zrcadlící se ve sklech lodních okének.

     Tady to přece někde bylo ! zabral nohama ve vodě a proplul po schodišti, na které si nevzpomínal. Stále se však uklidňoval, že nahoru se přece jednou dostat musí. Schodiště vedlo do horní haly druhého patra, to jej uklidňovalo.

     Tady bylo dost prázdno. Na červených tabulkách, zašlých řasami a slávkami bylo psáno „společenský sál“ a pod ní „kino“. Vyrazil tedy směrem ke společenskému sálu. Lítačky zůstaly rozevřené a zablokované malým nápojovým vozíkem. Letmo, kruhem světla označil dlouhé řady stolů, které byly v půlkruzích rozestavěny podél jakéhosi mola. Naštěstí bylo vše přišroubováno k podlaze, takže se teď kapitán nemusel hnát mezi hromadami stolů. Jenže stejně jako nechtěl plout kolem stolů, musel proplout kolem hromady židlí, které skýtaly stinné útočiště různým druhům korýšů a hlubinným druhům ryb. Šedým a ohavným, bez náznaku krásy a barev. Velké šedé a chladné oči sledovaly každý kapitánův pohyb.

     Plaval ale dále – podél mola, do zákulisí rudé látky, která povlávala v proudu, nasáklá dohněda, plazíce se po tvrdém podkladu stropu.

     V zákulisí, mezi dlouhými trubkami, lanovími a žebříky, se vznášelo další tělo. Ruce zamotané v lanoví a držíce se v křečovitém sevření trubic. Nohy odevzdaně povlávající prostorem, tělo vertikálně protkané v žlutých trubkách horkovodního rozvodu. Hlava sklopená k hrudi, oči samozřejmě pryč, tvář zvadlá a namodralá. Rty svraštělé a sevřené, jakoby vklíněné dovnitř úst, ukazovaly žluté perličky zašlých zubů.

     Kapitán se jakoby posadil do prostoru.

     Bože, vydechl a vyperlil proud bublin. Viděl místnost zalévanou zvyšující se hladinou, viděl mladého muže, uvázaného v lanoví, lapající po posledním vzduchu, který uvízl ve vzduchové kapse v horním rohu místnosti. Viděl člověka, s hlavou vystrčenou nad ledovou hladinou, nos téměř přitisknutý do rohu, poslední chabé nádech, voda zalila roh a mladík se snaží rozvázat svá zápěstí, která jej měla udržovat na místě, aby se nepohnul, když usne. Jenže on ani neusnul – ta lanoví se mu stala osudovou pastí. Nepřežil ani dvě hodiny ten chlapec, mladý muž. Kapitán přemýšlel o zmenšujícím se úseku rohu, cítil pálení v plicích, bolavé svaly, mladou prázdnou mysl, kopají nohy v ledové vodě. Obepínající ledový stisk.

     Procitl z myšlenek a pohlédl k pohupujícímu se tělu.

     Jsi ztracen, zahyneš tu jako já …

     Ta žena se na mně usmívá. Má tak laskavé oči – tedy důlky…

     Jsi ztracen…

     Ta žena se usmívá…

     Má tak laskavé oči – tedy důlky…

     Důlky…

     Kapitán se ošil. Otočil se. Měl pocit, že slyší Jacka. Jenže to nebyl on, nemohl. Jacka by přece slyšel ve sluchátkách pod kuklou. Tohle ale přicházelo zvenčí. Z hlubiny. Opět se otočil. Mrtvola plující u stropu vypadala s ovázanými zápěstími jakoby byla ukřižována. Hlavu svěšenou ke straně, ruce natažené do stran, nohy volně skleslé směrem k zemi.

     Bizarní obraz Ježíše na kříži … krucifix ! zahřměla kapitánova mysl.

     Podél sloupoví po stranách sálu se ploužily stíny. Jednak protože se kapitán začal ze strachu nekontrolovatelně otáčel a halogenovou baterkou osvěcoval široké paty žebrovaných napodobenin antických sloupů. Ornamentové rytby na horních částech sloupů vrhaly křivé tváře helénských soch. Cosi tu však bylo a nebyly to jen sochy a ta mrtvola nahoře v rohu.

     Měl podivný pocit – odplaval směrem dál ke schodišti, které bylo zakončeno odpočívadlem a kovovými dveřmi, které o sobě už z dálky vypovídaly, že jsou zavřené přinejmenším na petlici. Stejný názor na to měl i elektronický zámek, který kdysi svítil ledovým světlem diod. Teď už pod vodou ani neblikl a chtít po něm, aby otevřel dveře, bylo nad veškeré úsilí, které teď v sobě ještě kapitán dusil.

     Takže poplavu zpátky k sejfu a zkusim se vymotat jinudy, zoufal si kapitán v tmou zatopené hale v zákulisí společenského sálu. Chladná zář halogenu jej strašila snad více než ta těla o patro výše – stíny, které baterka tvořila se honily podél haly a při dopadu na jakýkoli předmět vytvořil lezavou tmavou karikaturu, která se zubila a obepínala okolí.

     Kapitán zhasl. Chvíli jen tak stál na místě a zhluboka oddechoval. Jenže naprostá tma byla hmatatelně všude kolem něj. Bál se znovu rozsvítit a pohlédnout kolem sebe.

     Má tak laskavé oči – tedy důlky…

     Ta žena se na mně usmívá…

     Usmívá…Důlky…laskavé oči…

     Kapitánova mysl byla nahlodána zubem zubožené temnoty, zubem hladového strachu lačnícím po jeho psychice. Nerozsvítil a odhodlal se pokračovat poslepu.

     Když se pořádně soustředil, tak měl pocit, že se hrany předmětů a celé místnosti lehce ozářila – jenže to byl jen přelud. Přelud jeho očí, které byly až doteď zvyklé na chladné světlo. Poblikávající fantómy před jeho očima poskakovaly a přelévaly se a kapitán pokračoval v cestě. Tepem srdce uděloval tempo svým ploutvím, ruce měl podél těla.

     Má tak laskavé oči – tedy důlky…

     Ta žena se na mně usmívá…

     Sem moc pomalej, pomalej ! křičel na sebe v duchu. Rozpřáhl ruce a začal kraulovat. Když však v jednu chvíli zabral zarazil se o cosi měkkého a zároveň stabilního a pevného. Zasáhl ho prachsprostý teror. Čirá hrůza jej donutila vykřiknout – jenže k hladině se nesl jen gejzír bublin obalený v bublavém ryku. Odkopl se od toho směrem vzad. Ruku sevřel v pěst a promnul si prsty v rukavicích.

     Bleh… zakřenil se pod maskou. Prsty měl slepené vazkým, táhlým mořským hlenem. Otřel se rukou o stehno a moc – moc – se překonával, aby stiskl tlačítko baterky, které nakonec mžouravě vytrysklo proud světla.

     Má tak laskavé oči – tedy důlky…

**

     Jack McGain vlál jen několik metrů před kapitánem. Vypadal jako podivný východoasijský mnich, co stojí na jedné noze a při tom medituje. Jenže Jack nemeditoval a taky nestál na jedné noze. Vznášel se několik centimetrů nad povrchem a jeho údy cloumal neodbytný uvězněný proud. Ruce přitom měl rozpažené s dlaněmi nahoru. Několik osamělých bublinek se drželo rukávů jeho tmavého neoprenu, jenže on sám žádné bublinky nevypouštěl. Zdálo se, jakoby ani nedýchal. Stín vržený do jeho tváře vše pouze zlehčoval.

     Kapitán dostal strach – a zcela oprávněně.

     „Jacku ?“ zeptal se kapitán – odpověď však nepřišla.

     Kapitán Hugges se vpřed nepohnul, v tom mu dost bezpečně zabránily ztuhlé svaly a nehybné končetiny. Jediné co dokázal bylo slepé zamžourání do halogenu, jehož kužel se sápavě pohyboval směrem ke tváři Jackova oddaného těla.

     Výseč poprvé zasáhla bělorůžovou tvář skousávající gumový náustek, z koutku Jackových úst se vykoulela ojedinělá, maličkatá bublinka, orýsovala jeho líc a zmizela za uchem. Maska, jinak naprosto vodotěsná a neprůhledná, lesklá jako mléčné zrcadlo, byla popraskaná a vlomená dovnitř. Pavučinka prasklého skla však zmizela - na jejím místě teď zela jen prasklina o velikosti lidské pěsti.

     Ven z masky se linul rudý fábor kroutící se krve. Kapitán se musel hodně snažit a hodně mhouřit oči, aby ve změti zprohýbané linie krve rozpoznal Jackovu prázdnou tvář a …

     Má tak laskavé oči – tedy důlky…

     „Jacku, jsi v pořádku ? Dýchej, hlavně dýchej !“ volal na svého přítele kapitán.

     Jenže Jack jej neslyšel, nebo jej nechtěl slyšet.

     Kapitán připlul blíže. Pohlédl do Jackových očí a nezahlédl nic než jejich stín.

     Stín, který se vkradl dovnitř hustou krví zalitých důlků, které mluvily za vše.

     Bernie Hugges přestal přemýšlet. Věděl totiž, že kdyby začal, musel by myslet na divné, nereálné a šílené věci. Začínal si být nejistý – udělal si to sám, nebo mu to udělali oni ?

     Přistihl se jak o tom přemýšlí – o naprosto bizarní věci – oni jsou přece mrtvý, sakra !

     Jack se najednou z ničehož nic, jako zasažen bleskem rozmáchl. Odpor vody mu vůbec potíže nedělal. Zkrátka se rozpřáhl a prudkou ranou pěstí zasáhl kapitána do masky. Ta okamžitě praskla ve změti maličkých střípků. Kapitán pocítil jak mu skrze prasklé plexisklo masky do obličeje vyprskla ledová voda – instinktivně zalapal po dechu.

     Nikdy by jej nenapadlo, že se Jack vůbec kdy ještě pohne, a teď tohle.

**

     Hurikán Helene se přes pobřeží Crystal Peak přehnal už hodinu po tom, co oba potápěči opustili palubu trubo-hřídelového člunu Surviver. Mlha zmizela, šedá olověná mračna se změnila v bílé nadýchané beránky a bouře, která s hurikánem přišla pročistila stojatý vzduch. Vlny tříštící se o pobřežní ¨spáry¨ tyčící se z vody se zmenšily a omílaly bílé písčité pláže podél městečka Crystal Peak. Člun Surviver se líně kolébal ve vlnách a nezůstalo na něm nic víc než dva páry bot. Na můstku zaprskala krátkovlnná vysílačka.

     „ – pobřežní stráž člunu Surviver, okamžitě se ozvěte.“

     Ve vysílačce opět zapraskalo.

     „Pobřežní stráž volá člun Surviver !“

     Zase nic.

     Zhruba o pět minut později se nad kolébající se palubou turbo-hřídelového člunu rozehřměl rotor bíločerveného vrtulníku pobřežní stráže. Pohupoval se ve vzduchu nad bílým člunem a houpavě se převaloval v poryvech větru. V jednu chvíli vrtulník slétl až na úroveň člunu, zastavil se nad jeho palubou a otevřel dvířka po straně. Ven vyskočila postava, až zarachotila o umělý kryt na motoru. Vrtulník se vznesl a udělal na obloze kolečko, než se zastavil nadobro. Postava v modré uniformě a slunečních brýlích prošla po palubě. Kopla do jedné, bělozelené tenisky a šla dále k můstku.

     „Halo ? Je tu někdo ?“

     Letmo nahlédl do podpalubí, které fungovalo pouze jako sklad – až na dvě tlakové lahve v něm však panovala naprostá prázdnota.

     Vedle kormidla vysela na dlouhém kroužkovém kabelu vysílačka.

     Postava ji uchopila do ruky.

     Krátkovlnná vysílačka byla ulepená od podivného slizkého hlenu. Seržant pobřežní stráže si ruku otřel o uniformu a stiskl tlačítko pro vysílání.

     „Murdoc volá Silverberg, plavidlo je prázdné. Nevidím ani plováky potápěčů. Počkám tu hodinku a potom loď odvezu do přístavu. Palivo mám, takže můžete pokračovat.“

     Ve vysílačce se ozval nakřáplý hlas:

     „Silverberg slyší a potvrzuje. Konec“

     Vrtulník se ve vzduchu otočil. Výkon rotoru se zvýšil, což bylo patrné na vrtuli a na stupni náklonu přední části stroje. Seržant se otočil k zádi lodi a pohleděl do modrých vlnek. Tříštili se o boky lodě a zůstávala po nich jen bílá pěna. Seržant si posadil brýle výše na nos.

     Kdesi za jeho zády se ozval čvachtavý zvuk – otočil se. Chytl jednu nožičku brýlí mezi prsty a brýle si sundal ze tváře. Nikoho a nic však neviděl – nevšiml si dokonce ani mokré šlápoty nad můstkem. Z okraje můstku skápla hlenovitá kapka.

     Člun Surviver do přístavu v Crystal Peak ten den nedorazil, a dokonce ani ten týden. Surviver, seržant Murdoc i ti dva potápěči, kteří na člunu přijeli zkrátka zmizeli – navždy.

---