Nevyhnutelné záležitosti

         Měsíc visel na obloze jako velrybí oko a svět byl zase jednou úplně tichý.

„Taková teplá noc, viďte?“ prohodil pomenší muž v úzké uličce.

Vysoký třicátník v černém kabátu pokrčil lhostejně rameny. „Jaro.“

„Samozřejmě, ale přesto – velmi teplá noc.“ Malý muž se zavrtěl a zakroutil ramenem. „Nevadilo by vám, kdybych si podepřel ruku?“

Dlouhán naproti přimhouřil oči a pak opatrně přikývl: „Vůbec ne.“

„Žádné rychlé pohyby, přirozeně.“

„Jistě.“ Menší člověk lehce vydechl úlevou, když si opřel ruku o levačku. „Věříte, že bych si nikdy nepomyslel, jak může být pistole těžká?“

Vysoký muž se usmál. „Pé dvě stě dvacet osmička.“ Pokýval hlavou. „To je nějaká váha.“

Malý pán vyhledal pohledem druhou zbraň. „Ú es pé?“

Souhlasné zamručení. „Pětačtyřicítka.“

„Tlumič.“

Dlouhán přikývl. „A na zakázku upravená rukojeť. Dobře se drží.“

Tiché hvízdnutí. „Pěkný kousek.“

„Díky.“ Vysoký muž si s prasknutím protáhl záda. „Co vaše, nějaká úprava?“

„Kdepak, standardní od es í gé.“

„Jistě – ostatně není moc co měnit, že?“

„Abych pravdu řekl, ne. Spolehlivá zbraň.“

„Hm.“

Malý pán si odkašlal. Nastalo ticho. Někde v dálce zatroubilo auto.

Dlouhán v kabátu si promnul triceps. „Bez urážky, ale měl jsem do vás rovnou střelit. Tohle je dost hloupá situace.“

Malý pán pokrčil rameny. „Skutečně.“

„Pat.“

 „Víte, navrhl bych vám, abychom oba couvali tak dlouho, až bychom se dostali ven.“

„Kdyby tahle ulice nebyla slepá.“

 „Jistě.“

„Možná bychom mohli oba pomalu položit zbraň na zem...“

Malý pán přikývl. „Ano. Začněte.“

„Až po vás.“

„Ne, děkuji.“

Dlouhán se zamračil. „Takže opravdový pat.“

„Vypadá to tak.“

Povzdechl si. „Měl jsem to zmáčknout.“

Z hlavní ulice se ozval štěkot psů. Měsíc se neznatelnou rychlostí posunoval po obloze a osvětloval tu podivuhodnou scénu. „Možná bych mohl zavolat o pomoc.“

„V tom případě bych vystřelil.“

„Jistě. Napadlo mě to.“

Muž v kabátu pokrčil rameny. „On by stejně nikdo nepřišel. Možná kdybyste volal hoří, tak za pár minut… ale to byste musel křičet dlouho – mnohem déle, než byste stihl.“

„Pravda.“ Malý pán smutně pokýval hlavou. „Ostatně, já se jim nedivím. Takhle v noci, že ano?“

Muž souhlasně zamručel. „Máte děti?“

Malý pán zavrtěl hlavou.

„Ženu?“

„Ne.“

„Já mám dceru.“

„Blahopřeji.“

Vysoký muž zatřásl hlavou. „Není k čemu.“

„Ale?“

„Už čtyři roky žije s bývalou manželkou,“ povzdechl si. „Rozvod… Jedna z těch nevyhnutelných záležitostí.“

„To je mi líto.“

Dlouhán se na malého muže zkoumavě podíval a pomalu zavrtěl hlavou. „Ale ne, není.“

Malý muž se usmál. „Máte pravdu. Je mi to jedno.“

„Co rameno?“

„Dá se to vydržet, díky. Vy?“

Dlouhán v kabátu znovu křupl zády. „Dobré.“

„Přiznám se vám - nelíbí se mi, k čemu tohle směřuje.“

„Ani mě.“

Nastalo ticho. Měsíc se přiblížil ke střeše domu nad nimi a z hlavní ulice znovu zaštěkal pes.

„Nemůže to trvat věčně. Někdo přijde a zavolá policii.“

„Já vím.“

Malý pán mlaskl - a řekl tím beze slov několik důležitých věcí.

„Co bude dál?“

Dlouhán neodpověděl.

„Jak rychlý myslíte, že jste?“

„Těžko říct.“

Měsíc se pomalu schoval za okraj střechy. Bylo opravdu teplo, ačkoliv uličkou začal profukovat svěží jarní vánek.

„Víte, je spousta věcí, které jsem ještě neudělal.“

„Nápodobně.“

„Co kdybychom tedy dali – společně - ruce dolů?“

Vysoký muž pokrčil rameny. „Pěkná představa,“ řekl, „jenže má háček,“ usmál se. „Ani trochu vám nevěřím. Zavolal byste kolegy.“

Malý pán si povzdechl. „Pak tedy zůstaneme takhle, dokud nás někdo neuvidí.“

„Myslíte?“ Dlouhán se zašklebil. „Mimochodem, víte, že na policistu jste dost starý?“

„Vím. Za tři měsíce na mě čeká důchod.“

„Aha.“ Muž se chápavě pousmál.  „Nějaké plány?“

„Vlastně ano. Na severu mám takovou…no,  chaloupku. Bude to krásné – večer u krbu, pes…“

Vysoký muž pokýval hlavou. „Hezké. Skutečně.“

„Děkuji. Vy také máte nějaký…sen?“

Dlouhán se velmi pomalu a opatrně podrbal volnou rukou na břiše. „Já ani nevím.“ Zatvářil se trochu rozpačitě. „Snad...“ Zaváhal. „Poslyšte, nevadilo by vám, kdybych si zapálil? Cigarety jsou v náprsní kapse.“

Malý pán se soustředěně zamračil. „Samozřejmě. Tak pomalu a opatrně.“

Nespouštěli ze sebe oči. Dlouhán sáhl do kapsy a vyndal krabičku a zapalovač. „Dáte si?“

„Nekouřím. Škodí to zdraví.“

Vysoký muž se usmál. „Pravda.“

Rty opatrně vytáhl jeden váleček cigarety a upustil krabičku na zem. Zapalovač křísl a oranžový plamen olízl konec papírku. Oba se nepřestali dívat jeden druhému do očí.

„Neměl jsem si vybrat vás.“

„Ne. Nenosím u sebe velké peníze.“

„Máte pistoli.“

„Jistě. Pracuji u policie.“

„Odkdy nosí policie pé dvě stě dvacet osm?“

„To je osobní zbraň.“

„Opravdu?

„Ano. Střelné zbraně jsou můj koníček.“

„Můj také. Smůla.“

„Skutečně.“

Dlouhán se odmlčel. Měsíc už napůl zmizel. „Rád bych viděl svou dceru,“ řekl.

Malý pán se usmál, ale neodpověděl.

„Bude jí příští měsíc sedmnáct a já ji od třináctin neviděl.“

Chvíle ticha. „To mě mrzí,“ řekl malý muž.

Dlouhán se na jeho tvář podíval zkoumavým pohledem. Mlčel.

„Já už do vězení nepůjdu,“ řekl po chvíli.

Malý pán nereagoval.

„Byl jsem tam rok a půl a už tam znovu nepůjdu.“ Dlouhán zavrtěl hlavou. „Hledají mě. Nevylezl bych dřív než za patnáct let.“

Menší muž pokrčil rameny. „Smůla.“

„Ano.“

Znovu nastalo úplné ticho.

„Je mi líto, že to dopadne zrovna takhle.“

„Mně také.“

„Napadá vás něco?“

„Bohužel.“

„Ale víte co?“

„Co?“

Muž v kabátu se usmál. „Myslím, že jsem rychlejší než vy.“

Malý pán pokrčil rameny a vrátil úsměv.

Další chvíle ticha. Z měsíce zbyla jen tenounká bílá nit nad střechou.

„Krásná noc, viďte?“

„Ano. Jedna z nejkrásnějších vůbec.“

Měsíc zapadl a celých příštích čtyřicet dva sekund byl úplný a naprostý klid; po hlavní ulici projela dvě auta, ale psí štěkot se neozval. Z okna napravo se ozvalo jemné zachrápání.

Dva výstřely padly ve velice rychlém sledu za sebou.