Roucho

Když se jen na chvilku otočím a vyběhnu ze svého života, hledám květiny svých šlépějí, a vše, co bylo špatně. Nevinnost, šílenství, ironie osudu, chladný kámen skutečnosti. Ach, Bože, přijď a spas mne. Myslíš, že tu jsme až do konce? Utopen ve slaném nálevu slz, kdy naděje uvnitř mne se zadusila vlastními slovy, plovoucí masa duše už bez lítosti. Pokud tedy pravda bolí, je přípravou na bolest. Myslíš, že tu jsme až do konce? Neviditelná, věčná řeka porozumění, stále jedno téma, jak umřít a navždy pokoušející síla, vrhnout mne zpět do života. A tak nosím svou roušku sebevraha.

---