mumifikace

byl to asi nějaký trest způsobený vyšší mocí. pomsta za všechny mrtvé, padlé v marném a nespravedlivém souboji s nesmyslnými zvyky jiných, kteří je vraždili po jednotkách, desítkách, snad i po stovkách. kolik jsem jich ten den poslala do říše stínů? přesné tabulky si bohužel nevedu, ale asi jsem překročila jimi stanovené limity, takže se tam vzbouřili a vyžádali si reinkarnaci na aspoň na jednu hodinu pozemského času.

bylo zhruba sedm večer, nicméně venku bylo stále dost teplo. ano, mohla to být součást jejich detailně propracovaného plánu, ale na druhou stranu to není v červenci nic tak neobvyklého. sedla jsem na kolo, mysl trochu zastřenou a otupenou vektorovými maskami ve photoshopu a příliš dlouhým pobytem na slunci. jenže jsem potřebovala tenhle stav malátnosti změnit, mít čistou hlavu... v noci přicházejí ty nejlepší nápady O:).

jelo se mi skvěle. tím mě asi chtěli uklimbat. myšlenky ve stylu "ach, to je ale překrásný večer..." většinou nemívám, ale jen ten proklatý pocit, že tahle jízda bude fajn, se do mé duše vkrádal.

byla jsem asi 5 km od domova, když spustili první drtivou ofenzivu. navzdory všem svým dobrým zvyklostem jsem na sobě neměla ani brýle, ani helmu... a samozřejmě ani oděv, který by mě před nimi chránil a zároveň byl dost vzdušný. jediná věc, na kterou jsem se nevybodla, byly rukavice, nicméně v zájmu objektivního posouzení musím říct, že mi proti nim nikterak nepomohly. bylo to děsivé (pro mě) a zároveň satisfakce (pro ně). nevím, jestli se někdo z nich vkradl i do mého mozku a nedovolil mi tak udělat to, co by normální člověk v téhle situaci - zoufalé bitvě, udělal. neobrátila jsem to a jela dál. sice směrem k domovu, ale menší oklikou... 8 km :p.

vzhledem k mému zuboženému stavu bylo záhadné, že jsem nikde nespadla do příkopu nebo nesjela do rybníka nebo se prostě nějak nezničila sama. bylo to fakt dost hrozný, byli strašně protivní a já jsem se proti nim nemohla nijak bránit - kdybych zastavila a slezla z kola, nejspíš by mě ohlodali na kost. je to depresivní, když víte, že musíte jet dál, když byste nejraději spali, a že musíte jet hodně rychle, když jen stereotypně dupete do pedálů. a navíc musíte mít stále na paměti skutečnost, že se co nevidět může začít stmívat a vy nemáte světla... respektive baterky do nich.

byli při svém snažení opravdu velmi, velmi důmyslní. zamotávali se mi do vlasů, z nichž jsem je nemohla vytřepat, aniž bych musela zastavit a rozplést si je. věděla jsem to a oni to taky věděli. ale snažila jsem se jich zbavit, a tak jsem pohazovala hlavou v naději, že se mi to podaří. protijedoucí auta mě asi považovali za epileptika třepajícího se ve smrtelných křečích na byciklu.

pokrývali taky moje tělo. když jsem odjížděla z domu, měla jsem na sobě černé šortky a tílko a tmavě červený rolák pro případ, že by se nějak brutálně ochladilo. ale teď? byla jsem černá celá. jejich drobná tělíčka se nalepovali na mou zpocenou pokožku. no, upřímně řečeno, fakt to nebylo vůbec příjemný.

i přes ty mrchy, co mě takhle nabalzamovali a zamumifikovali zaživa svými vlastními těly, jsem slyšela jako by zdálky přicházející vyzvánění. přede mnou byl železniční přejezd.

mám pokračovat? musela jsem zastavit. nevím, odkud se vyrojili, ale myslím, že jich najednou bzučelo a kroužilo kolem mnohonásobně víc, než když jsem jela. jako naschvál tam nebyl nikdo jiný, na kom by si mohli vybít svou neutuchající touhu po krvavé pomstě. jen já a vlak. nikdy jsem neviděla tak dlouhej vlak.

snad zázrakem jsem dojela domů. asi jim vypršela doba jejich opětovného oživení. hodila jsem kolo do sklepa a utíkala do sprchy. smyla jsem ze sebe tu odpornou změť černých těl mstitelů a zároveň s nimi i svou únavu.

od téhle poučné zkušenosti jezdím na kole s helmou a brýlemi proti slunci a dotěrnému hmyzu :o. a proklínám mouchy víc než kdy jindy. ale ani pozitivní dopad nelze zapřít - té noci se zrodil můj novej design pro web >8D.