Dnes jsem se rozhodla, že umřu.

Dnes jsem se rozhodla, že zemřu. No, ale ne tak

trapně, jako že spolykám máminy prášky, nebo si

popižlám ruce tátovou tupou žiletkou. Rozhodla jsem

se zemřít s grácií. Elegantně. Se ctí. Prostě si

sexy vyšumím do ztracena.

Teď bych vám ráda pověděla proč:

Nikdo o mne nestojí. Nikdo. Moji  rodiče, když

zjistili, že už nejsem to rozkošné "ťuťuťu ňuňuňu" a

"ukaž, jak jsi veliká" děťátko, radši si pořídili

psa. Tak jsem si našla přítele. Můj přítel, když

zjistil, že už nejsem ta rozkošná "ťuťuťu ňuňuňu" a

"roztáhni nohy, miláčku" holčička, vyměnil mne za

moji spolužačku. Kamarádky jsem neměla nikdy. Raději

si hrály s naším psem než se mnou. A tak jsem sama,

nudná, průměrná a absolutně nepotřebná. Úplně mimo,

řekla bych.

A proto chci zemřít. Slavnostně. Alespoň jednou

jedinkrát mne nebudou ignorovat. Alespoň jedinkrát

někdo řekne: "Ach, ta XY měla ale krásnou smrt, a

co teprve ten pohřeb!" a moji rodiče budou plakat a

třeba zapomenou nakrmit psa. A můj bývalý přítel

bude plakat a navěky si bude vyčítat, že mě opustil.

A holky od nás z ulice mi na hrob budou nosit

květiny a bude jim líto, že se mnou nekamarádily.

Jojo, bude to nádhera...

Jen jedna věc mne trošku děsí, a proto váhám

- co když umřu, a nikdo si toho nevšimne?