Přelud

               Přelud

Přišels, však já tě nezvala,

jsi jen přelud,

který živím odmala

hloubkou svého domnělého splínu,

žils stále jen v mém stínu

a tiše kladl požadavky:

„Uvrhni se v srdce celu,

zhyň svou duši, tělo spal,

však nezapadni do průměru,

kdo by jinak o tě stál?

Šedost ta se nepočítá,

musíš hloub a stále dál,

cesta ta jen bolest skýtá,

komu přinést svatý grál?“

Však přece jen to utrpení

pro někoho dobré jest,

cesta tvá se v radost změní,

když použiješ drobnou lest.

Bůhví kolik duší padlo,

bez většího povyku,

však ty sis došel tam až na dno,

beze sklonů k návyku.

Z něj jak Fénix vstals z popela,

když marnost tvého počínání,

zhltila tě docela.

Však dál jen musíš,

dál jen jít,

neznat důvod,

musíš žít.

Sám jen sám se brodit blátem,

nespoléhat v šťastný osud,

smutek skrývat pod kabátem

a neotvírat nikdy dokud

sám se v celek nezměníš

až pak svou sílu doceníš.