Procházka

Nechtělo se jí na procházku, v poslední době se jí nechtělo nic, ale šla, třeba v lese přijde na jiné myšlenky. No i když v lese…Kunratice, malá ves, ukrad bábě b(?)undu pes…jak zpívá Fanánek, to moc les není, ale na pražské poměry se to tak nazvat dá. Jde vedle manžela, kráčí, jako automat, kdyby ji nedržel za ruku, zastavila by se, zarytě hledí do země, jako by musela spočítat všechny klacíky a každý lísteček na cestě.
Když zvedne hlavu, vidí, že před nimi jdou tři ženy tak v jejím věku a kolem nich pobíhá několik dětí, počítá je, je jich pět, kdoví, které patří které matce, jen to nejmenší se drží jedné z nich za ruku. Zastavila se a dívá se smutně, tolik dětí a ani jedno její, možná nikdy nepochopí, jaké úmysly s ní Bůh může mít. Děti se škrábou do srázu, který se zdvíhá hned vedle cesty, hrabou se rukama ve vlhkém listí, smějí se, matky si jich nevšímají, bůhví, co probírají, vypadají na Startky, Branickou desítku a známosti z výčepu, dokonce i to nejmenší z dětí, které se drželo matky za ruku se vysmeklo a následuje ostatní, starší, lehá si bříškem do stráně a hrabe rukama, aby se vyhrabalo za nimi a křičí. Jeho matka vyrušena jeho křikem k němu udělá dva rychlejší kroky, chytne ho za ruku, vyzvedne, obloukem ho postaví zpátky na cestu a než ho postaví, stihne ho ještě v letu nakopnout.
Nezkoprněla, jak by očekávala, nestála tam a nelapala po dechu, rozeběhla se k té ženě a už když běžela křičela: „Co to děláte? Jste normální? Co si to dovolujete? Copak takhle se můžete chovat k dítěti?“ Všechny tři se zastavily, otočily a chvíli ji udiveně pozorovaly a potom se rozčileně překřikovaly: „No starejte se, laskavě, o svoje děti! (My víme, že žádný nemáš, krávo pitomá, udělej si svoje a pak poučuj) My si se svejma dětma budeme dělat, co budeme chtít!“ Prala by se s nimi, kdyby ji manžel nezadržel „Nech toho, nemá to cenu, co myslíš, že se stane, když zavoláme policajty? A když jí rozbiju hubu, zavřou mě.“ Brečela strašně dlouho, brečela nahlas a bylo jí úplně jedno, že ty ženský z ní mají legraci, brečela, protože ona by do svých dětí nekopala, ona by je přece milovala!
Když se zklidnila, pomalu došli k dětskému hřišti, kde byl polorozbořený altánek, začalo drobně pršet a tak jim přišlo vhod se do něj schovat. Zapálila si, ještě v ní dozníval ten ošklivý pocit ze scény na cestě, muž jí podal láhev s limonádou a když pustila na jazyk první doušek, na hřiště přišly ty ženy. Byla moc unavená na to, aby se hned zvedla a odešla a taky by přiznala porážku, bude se jim raději zpříma dívat do očí. Ale ony si jí nevšímaly, seděly na houpačkách a probíraly další z důležitých témat pro tento den. Všechny jejich děti si hrály na pískovišti, i ten malý nakopnutý svišť. Pár minut uběhlo v klidu. Pak na hřiště přišli další lidé s dětmi, mladí manželé v šusťákových soupravách Adidas a jedním synkem, dobře živeným a ne moc dobře vychovaným. Chlapec brzy odhadl situaci, zjistil, že se čtyřmi staršími dětmi se pouštět do křížku není radno, je jich přesila a zvítězily by. Zato malý chlapec byl snadná kořist. Větší si ho ani nevšimnou, beztak ho mají plné zuby, když se o něj musí starat. A tak netrvalo dlouho a malý se rozeběhl s brekem k mamince, protože mu chlapec vzal několik hraček, které našel na pískovišti přeci on! Matka ho vzala do náručí, chvíli ho konejšila, kolíbala, hladila po vlasech a líbala a když ho trošku utišila, tak se zvedla z houpačky, postavila se bojovně a s elegancí pavlačové klepny si podala rodinku v Adidasech.
Podruhé se už nenapila, podala láhev s limonádou manželovi a nespustila oči z této druhé scény. A znovu se rozplakala. Vzpomněla si na svou matku, která se nikdy takhle nepostavila na její obranu. Jak najednou záviděla tomu ubrečenému děcku jeho matku se žlutými prsty od cigaret, které uměly pohladit a jak nenáviděla tu svou, navenek vždy elegantní dámu, která objímala a hladila jiné děti a která se stavěla na jejich obranu proti ní. Jak by snášela kopance, kdyby byly vyváženy políbením na dobrou noc. Jak ji nenáviděla za to, že nikdy neposlouchala její pláč, že jí nikdy neobjala, když to potřebovala, že pro ni nikdy neměla náruč, do které by se mohla schoulit. Nenáviděla ji i za to, že tím „děcákem“ vždycky jen vyhrožovala, že ji tam neposlala, i za to, že v posledních několika letech už ani nezvedla telefon, aby jí zavolala, třeba jen úplně zbytečně, jen aby jí řekla „Ahoj, žiju.“ I za tu nenávist ji nenáviděla, za svou nenávist a za její lhostejnost. Za svůj panický strach mít děti ji nenáviděla, jak se bála, aby nebyla stejně špatná matka, jako ta její. A nenáviděla ji i za do, že tahle ubohá ženská odněkud ze dna společnosti byla lepší. Nenáviděla ji tak, že kdyby chcípla, nešla by jí ani hodit kytku na rakev!