Letmé setkání se smrtí

Letmé setkání se smrtí

Viděla jsem přicházet smrt. Nejprve se jen tak mihla kolem. Z pod kápě se zubil její obličej. Vlastně jeho obličej. Není to ona, je to on, pan smrt. Lidé si smrt představují jako ženu, možná doufají, že bude milosrdnější. Já jsem ráda, že je to muž. Ženy jsou často krutější a vynalézavější než muži.

Nejprve se jen tak mihl mezi stromy v zahradě. Tiše mě pozoroval a vychutnával si pocit své absolutní moci. Věděl, že o jeho přítomnosti vím a užíval si to. Zachytil každý záchvěv strachu v mém těle, to ho posilovalo. Den ze dne byl silnější a přicházel stále blíž. Na jeho ránu z milosti jsem čekala jako na vysvobození. Pak náhle zmizel. Neobjevil se celé týdny. V zahradě jsem nezahlédla ani náznak jeho přítomnosti. Je to zvláštní, ale docela se mi začalo stýskat. Nějak jsem si na jeho přítomnost zvykla. Pak se zase objevil. Ale nepřišel ve dne, jak bylo jeho zvykem. Navštívil mě v noci a vkradl se do mého snu. Potkala jsem ho opět v zahradě, ale ta byla nějak jiná. Něco na ní bylo zvláštního. Až později mi došlo, že je tam absolutní ticho. Nikde se neozval ani jediný pták. Ulice za zdí byla tichá. V téhle divné atmosféře jsme stanuli tváří v tvář. Tělem mi neprojel ani náznak strachu. Stála jsem tu vzpřímeně mezi stromy a koukala se do očí smrti.

Náhle si sundal svou kápi. Měl ostře řezaný obličej, hladce oholený. Jeho velké černé oči mě hypnotizovaly. Cítila jsem, že se nemůžu ani pohnout. Jeho pohled mě mrazil po celém těle, ale strach nikde. Beze slova jsme stáli a dívali se na sebe. Strhla se strašná vichřice. Tváří mu projel lehký úsměv, zahalil se  a odletěl na křídlech větru. Hlava se mi zatočila a bezvládně jsem padla na zem.

Když jsem se ráno vzbudila, s údivem jsem zjistila, že ležím na zemi uprostřed zahrady, přesně v místě, kde jsme se setkali. Přede mnou, na místě kde stál, ležela sněhobílá růže. Byla tak bílá, že když na ni dopadl paprsek slunce, pohled na ni bodal do očí. Asi už to nebude trvat dlouho. Vzala jsem květinu prokřehlými prsty a vrátila se do domu. Růži jsem dala do vázy a postavila ji na noční stolek u postele, na kterou jsem si posléze sedla. Cítila jsem se strašně slabá, opravdu už to asi nebude trvat dlouho.

Vzala jsem si knihu a začala si číst. Každý řádek jsem musela číst nejméně dvakrát, abych pochopila jeho smysl. Myšlenky se rozbíhaly stále pryč. Vracely se do zahrady. Před očima jsem měla jeho obličej. Jeho oči mě neustále hypnotizovaly. A co ten úsměv před tím, než zmizel? Pak ta květina. Co to má všechno znamenat?

Druhý den ráno jsem objevila stejnou květinu před dveřmi do pokoje. Vida, už se odvážil dokonce i do domu. Teď už mám vážně pocit strašný prázdnoty když není na blízku. Je to zvláštní, asi jsem se zamilovala do smrti.

Vyměnila jsem květinu ve váze. Najednou jsem pocítila mrazení v zádech. Zdálo se mi, že se mě někdo dotýká. Tak strašně něžně mě hladí po vlasech, po zádech. Začala jsem se třást chladem. Zavřela jsem oči a v tu chvíli jsem si byla jistá, že je to on. Ještě jednou mě nesměle pohladil a v mžiku byl pryč. Vypadá to, že se bojí. Proč? Copak mu můžu ublížit? Já jemu? Celý den jsem chodila po domě, bez cíle jsem ho procházela sem a tam jak omámená.

Večer jsem si lehla do postele, ale spánek stále nepřicházel. Pozorovala jsem stínohru plamene svíčky na stropě. Potichu přišel a lehl si vedle mě. Nejprve mě opět nesměle pohladil po vlasech a nejednou se naše těla začala zmítat v extázi. V extázi tak nezměrné, že jsme oba plakali štěstím. Je zvláštní vidět plakat smrt. Teď už vím, proč plakal. Ráno našli mé tělo bez života ležet v ložnici na posteli. Stala jsem se milenkou smrti. Před tím, než se má duše oddělila od těla, poznala jsem absolutní štěstí. Za všechno se platí. Žádné tělo nemohlo vydržet takový nával extáze.

Stále se setkáváme, stále jsem jeho milenkou, ale už ne v tomto světe.