Zvonek neklepe

Zvonek neklepe

V křesle obývacího pokoje obracela stránky na oranžovo obarvené stínítkem pokojové lampy – četla román. Milostný příběh podkreslovala televizní show komerčního kanálu a z kuchyňského rádia ohlašoval mužský hlas dvacet dva hodin. Čekala na člověka, kterému právě v tuto dobu končila odpolední směna a tímto člověkem byl muž, se kterým si před třemi lety, z lásky a oddanosti, vyměnili prsteny a prvně se podepsali společným příjmením.

Její dlouhé, černé vlasy dopadaly na bílé stránky knihy, na nichž vytvářely podivné ornamenty. Bylo půl jedenácté. Každou chvílí by v zámku měli zachrastit klíče a proběhne, již zevšednělý, rituál: „Ahoj miláčku, jak ses měl?“ Polibek na přivítanou. „Máme něco k jídlu?“ „Jistě, máš to v troubě.“ Rozhovor jako podle scénáře. Ale dnes se scénář trochu pozmění. Dnes mu musí říct, že si soused opět oklepal boty na společném schodišti a samozřejmě to po sobě neuklidil. Je to sice banální věc, ale ona to přece nebude do nekonečna uklízet a proto s ním manžel musí promluvit.

Jako ze sna ji vytrhlo zvonění, ale nebylo to zvonění klíčů v zámku, nýbrž zvonění telefonu. Letmý pohled na hodiny ve výklenku pokojové stěny jí napověděl, že je skoro jedenáct. Že by se dnes zdržel v práci? Vířilo jí hlavou, když se natahovala pro sluchátko. „Ano, prosím?“ odříkala naučený slogan téměř každého telefonisty. „To jsem já.“ zazněl na druhém konci hlas, ve kterém poznala svého manžela. „Hele, já dnes domů nepřijdu.“ „Zdržíš se v práci? A kdy dorazíš?“ proletěli sluchátkem její dvě otázky, spojující se v jednu.

„Nikdy.“

„Jak nikdy?“

„Prostě už nepřijdu.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám.“

„Proč?“

„Tů…tů…tů…tů…“ Signál ukončeného hovoru, který teprve vstřebávala, se mísil s tlukotem srdce, který jí bušil do spánků. Ano, scénář dnešního večera byl skutečně jiný. Stále seděla na křesle a hleděla na stránky knihy. Ovšem nečetla černě tištěná slova příběhu o naplnění velké lásky, teď četla jiný román, román psaný mezi řádky.