KDYŽ JE CHUMELENICE-2

Sotva David Novák vylezl z houští, přičemž se držel za hlavu, tak uviděl na chodníku nadávající postavu.

„Já se vomlouvám. Manželka nemá moc dobrou trefu,“ vysoukal ze sebe omluvně.

„Myslím, že má moc dobrou trefu!“ rozkřikl se muž a vztekle hodil stočené kabely. Novák jen postřehl, jak se k němu blíži a dopadají mu na krk. Když si nedobrovolně sedl na sníh, tak se z balkonu ozval hlas jeho manželky.

„Chytil jsi je?“

„Jo chytil!“ odpověděl nahlas a rychle se postavil. Pak rázně vykročil ke svému automobilu a rozmrazovací spray stříkl do zámků předních dveří. K jeho překvapení ani poté dveře neotevřel. Tak stříkl zase a pak vší silou dveřmi škubl. A protože byl v přikrčené poloze pocítil úder dveřním sklem do nosu. Na zlomek vteřiny se mu zatmělo před očima. Po chvíli se v leže vzpamatoval a za držení se nosu pomalu vstával. Ve stejný okamžik se u něho objevil soused pan Fiala.

„Jé, vy máte rozmrazovač. Že mi ho pučíte,“ oslovil ho a vzápětí i se sprayem zmizel v hustě padajících vločkách.

Poněkud překvapený Novák usedl za volant a zkusil otevřít dveře u sedadla spolujezdce. Ke své radosti je otevřel. Pak zkusil nastartovat auto. Po několika pokusech se mu to podařilo.

„No vida. Ani sem ty kabely nepotřeboval,“ pomyslel si a v tu chvíli se vedle jeho auto objevil opět pan Fiala.

„Jé, vám to chytlo. Že máte kabely. Můžu si přes ně nastartovat svý auto? Pomůžete mi sem to mí auto dotlačit? “ oslovil ho a zanedlouho mu pomáhal tlačit.

  Uplynulo několik minut a z chumelenice se vynořovaly další automobily tlačený svými majiteli, kterým se také nepodařilo nastartovat a on byl jejich spásou. Když všechna vozidla postupně nastartovala a pomalým tempem odjela, tak usedl za volant. Připásal se a chtěl zavřít u sebe dveře, ale to se mu nepodařilo. Stejný problém nastal i u dveří spolujezdce. Když delší část se marně snažil dveře zavřít za opakovaného práskán s nimi, přičemž nadával jako ten špaček, tak dostal nápad. V kufru auta  měl provázky, s nimiž přivázal rukojetě dveří k sedačkám. A tak se skoro zavřenými dveřmi se rozjel. Už od prvních metrů mu bylo jasné, že jízda bude dost náročná. Auto doslova tancovalo ze strany na stranu a po vjetí do zatáčky zaregistroval, že se dostal do smyku, který přešel do“hodin“.

  Přitom došlo k nárazu do něčeho, co bylo za ním. Přes zadní sklo skoro nic neviděl, ale brzo uslyšel známý hlas sousedky paní Konvalinkové, která prodávala v trafice. Bylo mu jasné, že narazil do stánku. Když chtěl otevřít dveře zapomněl, že jsou přivázané provázkem a praštil se hlavou o jejich sklo.

„Co děláte pane Novák!? Máte rozum!? V týhle kalamitě jedete?“ rozkřikla se sotva stáhl dveřní okénko a díky stále hustě padajícímu sněhu mu připadala jako sněhulák.

„Já se vomlouvám. Máte ranní noviny?“ zeptal se.

„Nikdo sem s nima ještě nepřijel!“ řekla ostře.

Více nechtěla ztrácet čas a on také ne. Podařilo se mu auto rozjet a dostat se na ulici, která se svažovala dolu. V kopci však stál napříč jeden autobus a za ním hned druhý a kolem nich několik automobilů. Za včas si tohohle neobvyklého seskupení všiml a přerušovaně šlapal na pedál od brzd. Auto však jelo stále dál. Rychle proto točil volantem, načež se kolem něho vše roztočilo. O chvíli později uviděl blížící se sněhem zapadané velké houštiny, ve kterých jeho jízda skončila. Když se vzpamatoval stáhl dveřní okénko a jím se vysoukal ven. Sotva udělal pár kroků od parku, tak spatřil o něco dále v křovinách auto a u něho pana Fialu.

„Pane Novák, to máme dneska na sebe štěstí, že. Vy jste moc nezapadl. Já vám pomůžu to vaše auto vytlačit. Vy máte určitě lano. Že mě pak dotáhnete zpátky na parkoviště,“ řekl mu soused.

„Že se na tebe nevykašlu! Ty pitomečku!“ pomyslel si v duchu Novák a řekl: „Jo, dneska to je jen na lyže. Tak jdeme na to!“

                                              KONEC