Nedokonalé místo činu

Nedokonalé místo činu

   Už tomu bylo několik měsíců, co prošla rozvodovým řízením. Po pěti letech strávila vánoce sama s rodiči, vyslechla si připomínky od své setry, že si za všechno může stejně sama a hlavně se snažila přizpůsobit svůj život, životu svobodné ženy. Poloviční nákupy v marketu, žádné velké vyváření – taky pro koho, vždyť jí samotné stačí nějaká rychlovka, otupělé sledování televize a častější návštěvy kamarádek. Zrovna včera u ní doma oslavily její pětadvacetiny. Vzpomněla si na to, jak ji přesvědčovali, že by si měla najít nějakého chlapa, což by při jejím vzhledu neměl být žádný problém. Ale vždyť tohle právě problém je. Většina mužů, při pohledu na atraktivní ženu znejistí a své naděje radši předem odsoudí k zániku, než by náhodou jejich ješitnost utrpěla to ponížení, kdyby je taková žena odmítla. A ti, které tato skutečnost neodradí, se o krásnou ženu zajímají především pro její zevnějšek.

   Takové myšlenky ji poletovaly hlavou a v jejím obličeji, s fantazií umělce, vytvářeli trpký výraz, zatímco seděla za volantem svého vozu. Zapnula rádio a z reproduktorů zazněly tóny, již několik dní dokola opakovaného, hitu, jehož rytmus doplňoval tlukot kulových čepů a tlumičů. Bylo to zoufalé volání, kterým starý Ford žádal o návštěvu servisu. Její pohled se opíral o chuchvalce mlhy, levitující ve všudypřítomné tmě. Když vtom se již do známých zvuků vmísilo, nepříjemnost ohlašující, hučení. „Sakra!“ zaklela polohlasně, zastavujíc u krajnice. Vystoupila z červeného Forda. „No paráda, to se musí stát zrovna mě.“ zhodnotila situaci, když si všimla prázdného, levého předního kola. Laxní pohled na hodinky ji napověděl nekompromisní skutečnost, že je po sedmé hodině večer a pára od úst naváděla k úvaze, že se teplota nebude pohybovat daleko od nuly.

   Když stabilizovala své myšlenky, naklonila se do auta, aby zapnula světla výstražného trojúhelníku. Ve stejnou chvíli ji těsně za nárazníkem zastavil modrý Favorit, ze kterého vystoupil muž v riflích a ušmudlané bundě. Přes zadní okno Forda viděla, jak jde k ní a ve světle reflektorů Favorita si mohla všimnout, že jeho pátravý pohled nehledá ani tak závadu na vozidle, jako sleduje část jejího těla, vyčnívající ze dveří auta. Při pomyšlení, že se nachází asi tři kilometry od nejbližší vesnice, jí přeběhl mráz po zádech.

„Dobrý večír, slečinko, můžu vám s něčím píchnout?“ zachraptěl, asi tak čtyřicátník, jakmile stála před ním.

„Dobrý večer, asi jsem píchla kolo.“ snažila se zachovat klid a v duchu si vyčítala, proč používá slovo asi, jako nějaká slepice, když to kolo je evidentně prázdné. Chlapík se sokolím obličejem ani moc nemluvil, pouze ji informoval, že se na to podívá, jen co si přinese nářadí z auta. Ale mezitím si ji nezapomněl ještě jednou důkladně změřit pohledem, jakoby měla být odměnou za jeho dobrý skutek.. Znejistěla. Rukou si pročísla havraní vlasy a přemýšlela zda nemá někomu zavolat, přičemž druhou rukou zkontrolovala mobil v levé kapse bundy. Ale to už dobrovolný mechanik přicházel s nářadím a oznámil jí, aby otevřela kufr vozu, že musí vyndat rezervu. Přešla ke kufru a odemkla zámek. Při tom cítila, že jí stojí za zády tak těsně, že by mezi nimi měl problém proletět i vítr. Měla strach a nebyla daleko od rozhodnutí utéct do nedalekého lesa, ale byla až příliš paralyzovaná strachem. To nemůže dobře dopadnout, jakoby ji napovídal instinkt. Začala uvažovat nad myšlenkou, namluvit mu, že je HIV pozitivní. Takovou ženu by snad nikdo neznásilnil. Ale přišlo jí hloupé, z ničeho nic, přijít s takovým argumentem. A navíc, co kdyby jí pak to kolo nevyměnil.

„Moment.“ zaburácel jí chraplavý hlas vedle ucha.

„Co?“ trhla sebou a pocítila lehkou bolest hlavy.

„Slečno, můžete kousek uhnout? Musím to kolo nějak vyndat.“ utrousil muž, naklánějící se do kufru a po chvilce odcházel s rezervou k prchlému kolu.

„Tak slečinko, za chvilinku ho tam máte.“ zašklebil se s mrknutím oka. Snažila se na tváři vykouzlit úsměv, ale ten se proměnil jen v jakousi grimasu. Stoupla si na druhou stranu auta a hleděla na něj přes kapotu motoru. Občas, když odlepil své oči od kola, jejich pohledy se stkaly a on ji obdařil, rádoby milým, úsměvem. S každým takovým pohledem se v ní stále více zavrtávalo tušení, že se něco musí stát.

„Hotovo!“ pronesl slavnostně mechanik, „To kolo vám zatím hodim do kufru.“ Tak a teď co? To byla jediná věta, která ji létala hlavou podobna míčku při tenisu. Při klapnutí kufru sebou trhla jako dítě, které se poprvé dotklo elektrického ohradníku na pastvě. Naskočila do auta, nastartovala a rozjela se. Do zpětného zrcátka se dívala častěji, než při raním líčení.

   Po deseti minutách jízdy, minula cedule obce jejího bydliště. Zaparkovala u bytovky, aniž by rozsvítila, vyběhla do druhého patra a zastavila se až před dveřmi svého bytu. Teprve teď se uklidnila. Ale ne tak docela. Celá situace se jí v hlavě promítala jako v biografu. Až nyní začala nad svým zážitkem uvažovat. Hrozilo jí opravdu nebezpečí? Nebo snad byla jen příliš přecitlivělá? Vždyť ten člověk jí vyměnil kolo a ona mu ani nepoděkovala. U protějšího bytu se otevřeli dveře, z nich dopadlo světlo na schodiště a vrhlo jejím stínem na zeď. Ve dveřích stála padesátiletá sousedka: „Stalo se vám něco, paní Sklenářová?“

„Ne nic. Všechno je v pořádku, paní Málková.“ odpověděla s úsměvem Kateřina a otočila klíčem v zámku dveří.