Moje Bolest

Bolest mi vytéká ze srdce...

Vidím ji jak tiše stéká na dlažbu,

na zem,

aby se vsákla kamsi dolů,

do stoky

do odpadu lidských nářků,

pláče

a bolestí...

Tam, dolů,

kde slévají se nářky,

do jednoho tónu...

...

Naučil jsem se nekřičet.

Prožívám ji potichu,

v sevření,

v křeči...

Ne!, už neumím nenávidět,

prosit, křičet!

Jen jsem se naučil chápat.

Nepotřebuji už zbytečné řeči...

Žiju si svůj život potichu,

v šeru,

a vím že cesty, všechny,

se slily v jednu.

V tu, která je už daná,

kterou mi nakreslila

moje bolest.

V tu, která je nejmenší cestou zla,

a která má svůj jasný

konec.

Je totiž ke mě shovívavá...,

má mě ráda,

je se mnou,

u mě,

ve mě...

Žiju s ní, je to moje družka.

Probouzíme se spolu,

usínáme spolu,

a vím to jistě...

Umřeme spolu.

Naučil jsem se s ní žít,

vím jaká je,

vím co se jí líbí,

jsme si k sobě stále blíž.

...

Jen jedné věci se děsím.

Bolesti umírání,

tu ještě neznám...