Balada rudo-růžová

Růžové tělo se rozkládá. Delfíni zemřeli,

japonští rybáři nemají co lovit.

Delta zbarvená černou krví rozkládajících se útrob kytovců,

láká svým aróma řady bohatýrů,

vod studených, stok zapáchajících.

,,Už není co jíst, už není co pít!" stěžují si krvežíznivci.

Amazonka umírá, padá v jeden tmavý hrob

zahnívajících sraček. I červi se schovali do nejpevnějších kostí

obnažených tělíček kojenců,j iž zbavených růžolících hlaviček.

I ty se nyní dusí v kotli na odvaru z malíčků a prostředníků

napadených gangrénou.

Čas se utápí v peristaltice posledního růžového delfína,

ale i ten uvízl na mělčině. Za živa užírán stovkami

dravých ptáků a jedovatých stonožek. Už nic necítí,

pouze pach svých zahnívajících končetin.

Už je součástí Země, ví o tom a neodporuje,

daň za lidskou pýchu je vybrána. Nic není tak růžové,

jak se zdá, ani osud růžových delfínů. Je spíš tmavočervený,

odstínem nenávisti a smrti.