Všední den

   Za těch pár tuctů hodin prosezených na přednáškách Richard už vystřídal nejrůznější místa v posluchárnách. Nelepší to bylo vzadu. I když Richard nepatřil k těm, kteří soustavně dělají něco jiného než by právě měli, znal svou proměnlivou náladu a nerad se nutil k něčemu, co v něm zrovna budilo odpor. Kromě toho, že mu zadní lavice dovolovala občas nedávat pozor a klidně položit hlavu až na otevřený sešit, byly obvykle zadní partie posluchárny ušetřeny případných otázek přednášejícího na poslední látku. Richard se nepoznával. Vzpomínal si jak v prvním semestru přímo prahl, aby ho přednášející vyvolal…a teď se před ním schovává. Chlácholil se tím, že to bude asi přivykáním na samostatné studium.

   Richard se nutí psát a přemýšlet. Stojí ho to mnoho námahy. Nakonec se vzdává. Pero sice nepoloží, ale na prázdnou stránku sešitu čmárá klikyháky a přitom se dívá z okna na kolem procházející lidi. Uvědomil si, že by si toho mohl docent všimnout a tak se sklání nad sešitem a za několik vteřin zvedne hlavu a upřeně se dívá na tabuli. Před ním je pole skloněných hlav, pravidelně se napřimujících a zase sklánějících. Na okamžik se zastydí, že je nepozorný. Chce začít psát. Ale docent je v polovině výkladu a Richard neví, o co jde. Uzná, že by šlo o zbytečnou práci a jeho pohled znova klouže z tabule na hlavy spolužáků v předních lavicích.

   Na Richardově tváři se objevil úsměv. To ticho, pozornost a píle spolužáků mu najednou připadaly směšné. Byl až jízlivý. Hned si ale uvědomil, že za normálních okolností se od nich nijak neliší. To jenom dnes… Má zase takovou pitomou náladu.

   Ale v následujících vteřinách jím projel silný pocit odporu ke všem takovým a podobným příkladům a vůbec ke študování. Nejblíže ležící knihu uchopil do obou rukou, otevřel ji, přiblížil si ji natolik, aby z ní mohl číst a zase ji zavřel. Pak jakoby zbytkem posledních sil ji odhodil na postel. Několika kroky přešel pokoj, strhl z věšáku kabát, instinktivně zhasl světlo a zamknul. Teprve v chůzi chodbou se oblékal. Chodba byla dostatečně dlouhá a tak když procházel kolem vrátného byl již upraven.

“Ještě budu vypadat jako blázen…” pomyslel si a kousl se do rtů, které už se rozevíraly první slabikou.

   Nálada se mu postupně vytrácela. Uprostřed davu, za kterým spěchal, se najednou přestával cítit dobře. Začal si uvědomovat nesmyslnost svého života. Litoval a proklínal ty dlouhé hodiny prosezené a prosněné nad knihami, ke kterým mnohdy usedal právě ze zoufalství nad neschopností si zorganizovat svůj vlastní aktivní soukromý život.

   Chytil se první příležitosti. Zastavil se pod světelnými novinami a četl. Ale nevnímal. Potřeboval se nějak zaměstnat.

   Za několik minut se otočil a pokračoval ve své pouti nikam. Ale bylo mu už lépe. Kolotoč zmatků, který mu kroužil hlavou a činil ji napjatou k prasknutí ustával. Dostavovalo se stadium únavy a lhostejnosti.

“Tak si uděláme přestávku…” Docent přešel kolem Richarda, ten se po něm ani nepodíval. Vstal a přistoupil k Jitce, která se dotýkala svými ještě roztomile dětskými rty velkého krajíce chleba. Vzpomněl si, že ji jednou pozval do kina. Odmítla. Od té doby se o nic podobného nepokusil. Chtěl se zbavit pocitu, že se mu líbí. Dařilo se mu to, jen když ji neviděl. Měla v očích něco zvláštního. Na Richarda vůbec působily nejvíce dívky se zvláštníma, nápadnýma očima. Toho ostatního si všímal vždy až potom.

   Pak se vrátil pohledem do sešitu a na tabuli a znova začal klouzat očima po hlavách spolužáků, sedících před ním. Zmocnila se ho najednou touha vniknout do jejich myslí, do jejich soukromí. Podle účesu se snažil odhadnout jak kdo prožil včerejší večer a noc…Zacházel až do hnusných detailů. Mírně zrudl, jakoby se bál, že někdo bude číst jeho myšlenky.

   Chtělo se mu najednou uprostřed hodiny vstát a odejít. To ticho a lavice, která mu najednou připadala tak těsná a tvrdá ho dusily. Ale ovládl se a hlava mu znova klesla na otevřený sešit. Snažil se na nic nemyslet. Cítil takové příjemné uvolnění. Bál se však, aby zde neusnul a tak znova otevřel oči a pomalu se narovnal. Pak chvíli civěl nepřítomně na tabuli a přednášejícího docenta.