PROTI NAVARŮM II--4

Dusot koní se odrážel od skal, mezi kterými se zdvihal zvířený prach. Asim se neustále ohlížel přes rameno za sebe. V rozplývajícím se prachu brzo postřehl postavy jezdců na koních, načež ještě více bodl koně do slabin. Ve stejný okamžik kolem něho prolétl šíp a poté další. Levou rukou přesunul štít do polohy, že mu chránil záda. Při zadívání se za sebe postřehl, jak letí na něho další šíp, který se vzápětí mihl po jeho pravém boku. Přitom náhle jeho kůň klopýtl.

  O vteřinu později se v sedle prudce předklonil. Přes hřívu vzápětí uviděl blížící se zem. Instinktivně před sebe dal levou ruku, v niž držel štít. Hned poté dopadl na zem a udělal na ní kotrmelec. Pak chvíli ležel ve zvířeném prachu. Když se vzpamatoval, tak se vrávoravě postavil na nohy. Přes rozplývající se dým spatřil rychle přibližující se Navarské bojovníky. Z pouzdra vytáhl meč a po rozmáchnutí se jeho čepel prudce zableskla ve slunečních paprscích.

  Bojový pokřik Navarů se zlověstně rozlehl a jezdci sklopili kopí. Asim zatnul zuby a napnul všechny své svaly v očekávání posledního boje, který neměl šanci vyhrát. A pak se to stalo. Meč se ostře zableskl, až i on byl nucen přivřít oči. Ve stejný okamžik se rozjetí koně postavily na zadní. Jejich jezdci upustili zbraně a rukama si chránili oči, by vzápětí popadali na zem ze stále vzpínajících se koní. Překvapený Asim přivřenými oči sledoval, jak koně prchají cestou mezi skalisky pryč, přičemž se Navarové za křiku válejí v prachu po zemi a stále si drží ruce před očima. Více nečekal a naskočil na svého koně, který se mezitím postavil na nohy. O chvíli později tryskem uháněl ke skalnímu jezeru.

  Artiel  sledoval, jak se zapřažení koně snaží vytáhnout obrovské stavidlo u jezera. Pak očima přehlédl bojovníky stojící na okolních skaliscích.

„Vidím navarský vojsko! Blíží se k tomu lesu, kde je ten most!“ zvolal jeden muž stojící na skále, ze které měl široký rozhled. Ve stejný okamžik vjel na prostranství u jezera Asim.

„Bohové nám dali šanci! Musíme jí využít!“ vykřikl a hbitě seskočil.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Artiel.

„Později. Není čas! To stavidlo musíme co nejrychleji zvednout!“ vyhrkl a rozeběhl se k několika mužům u zapřažených koní. Artiel ho následoval.

  Stavidlo se za skřípavého zvuku pomaličku zvedalo nahoru. Z mužů i koní se lil pot. Jejich úsilí začínalo mít úspěch. Stavidlo stoupalo výš a výš. Z pod jeho spodku přitom už začala proudit voda.

„Jedou sem Navarové!“ ozval se varovně výkřik jednoho muže na skále, který uviděl na cestě, co vedla pod jezerem jezdce na koních.

„Dva muži zůstanou s koňma. Ostatní za mnou!“ vykřikl Asim a v běhu sebral z boku sedla kuši i několik šípů. Poté se rozeběhl k místu, kde ústila na prostranství ona cesta po které jeli navarští bojovníci.

  Asim si při proběhnutí kolem svého koně uvědomil, že v kapse sedla má uschovanou dlouhou strunu. Rychle jí vytáhl a pak jeden její konec přivázal kolem kmenu stromu, zatím co její druhý konec ke stromu na opačné strany cesty přivázal Artiel. O chvíli později se v ohybu cesty objevilo velké množství Navarů jedoucích tryskem na koních. Dusot kopyt se mnohonásobně odrážel od skalisek a vzedmutá oblaka prachu zakrývala jezdce v zadní části skupiny. První Navarové se blížili k napnuté struně ve výši jejich hrudi. Asim v pokleku za skalním výstupkem se zadíval přes zasunutý šíp v kuši na jezdce na koních. Jeho pravý ukazováček se dotýkal spouště. Bojový pokřik navarských bojovníků zesílil, když spatřili na prostranství zapřažené koně a u nich jen dva muže. To už prvním jezdcům ke struně zbýval jen malý kousek

                                   KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI