S R P E N

   Bylo už pár týdnů hezké počasí jen sem tam nějaká ta bouřka a většinou v noci. Ale jinak to byl pro Richarda měsíc plný napětí a zvratů. Byl to měsíc, na který připadalo kulaté výročí ing. Slavíka, jednoho Richardova kolegy. Slavík si nepřál dělat oslavu pro celý podnik. Pronajal v jednou hotelu malý salonek a pozval tam pár kolegů a známých. Richard byl mezi nimi. Uvědomoval si, že lidé pozvaní na oslavu Slavíkova životního jubilea nejsou žádná parta kámošů, jsou to lidé dosti rozdílní, ne vždycky se spolu snášející. Ale oslava vždycky alespoň na tu dobu nezbytnou zakope válečnou sekeru….Vzpomněl si na jeden výrok související s pohřbem Sergeje Jesenina. Kdosi o tom napsal: Na jeho pohřbu se sešli lidé, kteří jinak neměli spolu nic společného. A zde si připadal podobně.

   V den oslavy bylo mimořádné vedro. Všichni zúčastnění měli co dělat s utíráním potu z tváří, aby vypadali alespoň trochu k světu. Taková chvíle! První se ujal slova ředitel podniku, který byl i s manželkou pozván. Vyzvedl celoživotní práci ing. Slavíka, poděkoval mu za ni. Rovněž ocenil lidské a rodičovské kvality a zásluhy jubilanta. Potom se ujal slova oslavenec. Poděkoval za uznání a najednou stočil řeč na něho – Richarda. Začal chválit jeho básně. Nešetřil přitom superlativy, říkal, že o Richardovi ještě uslyšíme, že je dar od Boha. Richard od ing Slavíka slyšel takovou chválu již několikrát, takže ho nepřekvapovala. Bylo příjemné poslouchat taková slova uznání. Ostatní mlčeli anebo mírně pokyvovali hlavami. Richard ovšem měl ještě v živé paměti rozhovor se Slavíkem před několika dny, kdy mu tento jeho dvorní kritik pohaněl některé básně otisknuté právě v jednom regionálním kulturním časopise. Nerozuměl tomu, ale neříkal nic. Byl už zvyklý na to, že jedny a tytéž básně ing. Slavík jednou pochválí a potom zase pohaní. Však čas ukáže, říkal si vždycky.

   Tomu schválení ovšem předcházely trapné průtahy. Ředitel ani jeho náměstek, přestože znali charakter Richardovy práce nechtěli nákup batohu asi za 600 Kč schválit. Vždycky jeho žádost odmítli s přiblblým úsměvem. Batoh….to přece nejde…. Richard jim samozřejmě rozuměl. Batoh je všeobecně považován za součást výbavy na dovolenou a výlety po práci….. Ale když Richard chodí do lesa pracovat, odebírat vzorky, proč by na to měl používat svůj soukromý batoh ? V jeho praxi už to byl asi pátý batoh. Předchůdci ředitele, na jehož dveře právě klepal přestože to byli totalitní ředitelé, mnohem méně inteligentní než současný šéf, nikdy nic proti nákupu nového batohu nenamítali. Ach bože, povzdech si vždycky Richard.

Než přišlo září musel Richard zvládnout ještě jednu krizi. Tentokrát se to týkalo jeho narozenin. Koncem srpna měl půlkulaté výročí, Nebylo třeba při takové příležitosti pořádat hostinu jako při kulatém výročí. Třeba si ani nikdo nevzpomene. Potěšilo by ho to. Před měsícem se totiž vydal nákupem nového bicyklu skoro ze všech svých peněz, takže žárlivě pohlížel na každou situaci, která by vyžadovala nějaká vydání. Dostal sice určitý peněžní obnos od podniku, ale šlo to přes podpis ředitele, takže vzhledem k nedávné při o batoh a jeho koupi Richard do poslední chvíle nevěděl, zdali peníze obdrží.

   Kolem poledne za ním přišla přítelkyně, že se na Richarda vybírají peníze na dárek. Přítelkyně už vyzvonila kolegům a kolegyním, že by Richard potřeboval teflonovou pánev za pár stovek. Richard rychle přepočítal svoje jmění a nakoupil zákusky, chipsy a nějakou limonádu. Ještě předtím to ovšem nevydržel a z peněz, které dostal od podniku nakoupil nějaké věci na kolo. nejen na svoje, ale i na kolo své přítelkyně. Dynamo a přední a zadní světlo. Stálo to pár stovek.

   I když oslavy byly někdy povoleny před koncem pracovní doby poledne připadalo řediteli ještě příliš brzy. Povolil až poslední půlhodinu. Richard byl trochu roztrpčen, ani ne tak tím, že to nebude hned po obědě, ale strachem, že v čase povoleném ředitelem už budou všichni spěchat domů a nikdo nepřijde. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Hostů přišlo asi deset, tak akorát na pět litrů silného šípkového vína a hrstku zákusků a chipsů. Jako recesi postavil Richard na stůl ještě talíř s mrkví nakrájenou na kolečka. K jeho velkému překvapení se nad tím nikdo neušklíbl a mrkev zmizela z talíře dříve než zákusky.

   Víkend, který následoval po oslavě svých narozenin si vyjel Richard se svou přítelkyní jako jindy na výlet na kole. Těšil se na to a myslel si, že i jeho přítelkyně bude mít radost z nového dynama a světel. Sotva však vyjeli, přítelkyně nasadila svou obvyklou naštvanost. Richard se marně snažil uhodnout, co se zase stalo, čeho se dopustil. Po chvíli se to dozvěděl. Přítelkyni trochu cvrnkalo přední kolo o plastový blatník a vydávalo to nepříjemný zvuk.

“To musíš dávat do toho svinčíku” začala opět křičet jeho přítelkyně. Je to nové a hned to musíš umazat.”Takové špinavé věci já na kole nechci,” a celou hromádku elektrosoučástek odkopla.
“Ach bože, co to děláš, stálo to pět stovek…!” Přítelkyně se zarazila, jako pokaždé, když se začne mluvit o cenách a penězích. Znova se na Richarda nedůvěřivě podívala a spustila: “A kdo mi to teď v sobotu a tady u rybníka na to kolo přidělá?”

   Po chvíli, když světla přidělal spokojeně vstal a směrem ke své přítelkyni slavnostně hlásil: ”Hotovo, světla jsou na místě.” “Ale k čemu to je, vždyť to stejně nesvítí, chybí tam ještě to….” zaprotestovala Richardova přítelkyně. “Chybí tam ještě dynamo,” doplnil ji Richard. “Takže je to na nic…! zvolala zlostně Richardova přítelkyně. “Ale není,” protestoval otráveně Richard. ”Dynamo ti leží u nohou, jako nevyslyšený milenec, madam!” zažertoval sarkasticky Richard. Přítelkyně sklonila hlavu a se zájmem si prohlížela trávu na které stála a v ní ležící dynamo. “Aha,” řekla uznale a trochu provinile. “A to už je všechno, už to bude svítit ?” neopouštěla Richardovu přítelkyni nedůvěra v jeho schopnosti mechanika. “Ano, potom, až namontuji na kolo dynamo, tak to už bude všechno a bude to svítit,” konstatoval už trochu unaveně Richard. “Na to jsem opravdu zvědavá, dnes se určitě budeme vracet za tmy, takže to budu moci vyzkoušet”, řekla trochu věštecky Richardova přítelkyně a se skloněnou hlavou se pomalu vracela k lavičce, kde před chvílí seděla. Richard si dřepl k jejímu bicyklu, připevnil k přední vidlici dynamo a vyzval svou přítelkyni, aby nasedla, že je již dost pozdě.

   Během montáže světel a dynama se Richard občas podíval na svou přítelkyni a v duchu si říkal: “Nesmí mi to vadit, nesmí mi to vadit….“ Přítelkyně je sice fůrie, ale dělá mi image. Dobře si pamatoval pocity samotáře, když někam přišel….Možná, že okolí jím ani tak nepohrdalo v duchu úsloví “ Panic na nic…., “byly to spíše jen jeho komplexy. Nyní když někam přijdou, tak vyvolávají spíše závist okolí k harmonickému páru. Asi bychom se měli dát k ochotníkům napadlo ho někdy při takové příležitosti. Vždycky se u toho hořce ušklíbl.

   Ale jezdit bez ní nechtěl. Nebyl si ani jist, kdyby se z přítelkyní rozešel, zdali by pokračoval ve výletech na kole, ať už sám nebo s nějakou jinou… Jednou se přistihl, když svačili na oblíbené louce, že se zadíval k obzoru a v duchu zavěštil: “Jednou, k tobě, louko, přijedu možná sám…” Zalila ho na okamžik nesmírná lítost. Ale vzápětí se ovládl a napomenul se: ”Na to přece nesmím myslet…!”

   Ale byl už dál…Několikrát podnikl již i jak tomu říkal sólo výlet. Bylo to většinou po nevydařeném, rozumí se příliš krátkém výletu s přítelkyní. Takový truc-výlet. Velice těžce totiž vždycky nesl, když jeho přítelkyně přijela “na start” unavená ze včerejšího večírku nebo z úklidu bytu a chtělo se jí jet jen pár kilometrů do nějaké zahradní restaurace a tam seděl a klábosit nebo jen tak koukat po okolí a lidech.    

   Zpočátku vždycky v takové situaci v duchu zuřil a potil se : ”Tak na tohle jsem si vzal dovolenou….” Ale při jedné takové krizi si uvědomil, že si přece může občas vyjet i sám. Jeho služební cesty do terénu nemusel, jak si uvědomil dělat jen vlakem nebo autobusem….Vždyť kdysi také jezdil odebírat vzorky na bicyklu. Proč by to nemohl dělat i nyní…?

   Richard byl poctivec, někdy až směšný. To, že nejezdil nyní do terénu na kole, pramenilo také z obavy, aby se neřeklo, že si v pracovní době jezdí…Tenkrát, když do terénu na kole jezdil, neměl přítelkyni a jeho jízdy na kole pro zábavu nebyly zdaleka tak časté a jeho kolegům známé jako nyní. Bylo to ovšem také proto, že jeho přítelkyně, když naznačil, že bude svůj bicykl používat i na služební cesty, dost rezolutně protestovala: ”Přece nebudeš jezdit beze mne…Ale nebyl pod pantoflem. Spíše nechtěl znova a znova slyšet jak se jeho přítelkyně rozčiluje, jak křičí.

   Někdy, když se trochu trápil nad tím, jaká jeho přítelkyně je, ho napadlo, že to vlastně je možná odvěký svár muže a ženy. Ano. V uších mu v takových chvílích zněly ozvěny mnoha různých dialogů z filmů a estrádních scének z manželského života, kdy partneři pro každou hloupost, pro nedoplněné zásoby v ledničce nebo nevynesené smetí na sebe křičí jako by šlo o život.