Operace KING

(2003)

„K předání zásilky dojde mezi 16:00 a 16:03 na určeném parkovišti v Rozvadově.“ Lionův hlas byl ve sluchátku chladný jako ocel. „Parkoviště bude krytý, ale jen několik minut. Akci provedu sám.“
„Co máme provést s hlídačem, pokud se něco zvrtne?“
„Zlikvidovat.“

Jaroslav Bureš alias Lion byl králem pražského drogového podsvětí. Respekt si získal neobyčejnou krutostí a vychytralostí. Ačkoliv mu bylo teprve devětadvacet let, úspěšně konkuroval soupeřícím asijským a ruským gangům, operujícími v Praze.
Teď seděl za volantem černého BMW 740i a zamyšleně pozoroval ubíhající venkovskou krajinu. Vůz voněl kůží a přepychem. V duchu probíral všechny detaily chystané operace. Byla to jeho poslední akce – za pár dní už bude ležet na pláži někde hodně daleko.
Budu si moct koupit, co budu chtít, pomyslel si. Soukromý ostrov. Letadla. Krásný holky. Dožiju svůj život jako král.
Jeho tvrdá tvář s ostře řezanými rysy nedávala najevo žádné emoce.

Pak se to stalo. Lion si ještě stačil bůhvíproč všimnout u krajnice ručně malované cedule Výkup králičích kůží – Ouholičky 5 km. Zvuk, vycházející z útrob jeho auta nejdřív skoro neslyšel, pak ho ale obklopil a ohlušil.
Vůz se vymkl kontrole, jako obrovský projektil se řítil smykem ze silnice. Vše se událo neskutečně rychle. Lion reflexivně stočil volant stranou. Koutkem oka zahlédl vzrostlý strom u krajnice. Letím přímo na něj, napadlo ho. Rukama se křečovitě zapřel o volant.
Tohle nedopadne dobře, pomyslel si. Celým tělem očekával náraz.
Takhle ne, projelo mu ještě hlavou. Takhle ne!
Oslepující záře vypálila Lionovi do mozku dlouhou žlutou čáru.
Všechno ztichlo.

 „Kára jedna zatracená, blbá, posraná,“ kopal Lion vztekle do auta, uvězněného uprostřed pole. Přední osa byla přelomená. Do Rozvadova to v žádném případě nemůže stihnout.  Co teď? Telefon je hluchej. Trčí v nějakým blbým poli, kde samozřejmě není ani signál.
To vůbec nevypadalo dobře.
U krajnice zabrzdila hráškově zelená škodovka. Z auta vystoupil muž v rádiovce a montérkách.
„Jste v pořádku?“ volal na Liona a běžel k němu. „Nestalo se vám nic?“
Lion rychle uvažoval, zda by byl schopen v předpotopní škodověnce trhnout všechny rekordy a dojet na Rozvadov včas.
„Nutně potřebuju vaše auto,“ pronesl ledovým hlasem Lion. „Okamžitě.“
„Jasný, odvezu vás, kam budete chtít,“ volal bodře zemědělec. „Pojďte… no ne, je todle možný? Že já tě hned nepoznal! Ty seš přece Jarouš Burešů, z Ouholiček.“
„Tam já dávno nebydlím,“ řekl Lion.
 „Tak to já tě dovezu k vašim. Bydlí přece pořád v tom bílým baráku na návsi, že jo?“
Hlavně klid, říkal si Lion. Nenechat se vyprovokovat. To stihnu. Zemědělce zlikviduju po cestě. Dopadne to dobře. Jako vždycky.
„Měls kliku, Jarouši,“ volal ještě zemědělec, když Lion nastupoval do zelené příšery. „Tahle zatáčka vynáší odjakživa, to si přece musíš pamatovat. Příště jezdi opatrně!“

„Co se to, kurva, děje?“ praštil vztekle Pedro telefonem. „Je 16:08 a Lion se v Rozvadově ještě neobjevil.“
„Netuším, šéfe,“ řekl Miky. „Neozval se v určenej čas – a telefon má hluchej.“
„Okamžitě mi ho sežeň. A je mi úplně jedno, jak to uděláš. Protože jestli nám ten hajzl zdrhne i s dodávkou, máme Rusáky na krku. A prachy jsou v prdeli.“
„Najdu ho,“ odpověděl Miky, ačkoliv vůbec netušil, jak to provede.

Lion vešel do motorestu na kraji Ouholiček. V lokále bylo prázdno. Na umakartových stolech zvolna zasychaly loužičky po rozlitých pivech, na kterých tančily mouchy. Vedro k zalknutí.
To snad není pravda, říkal si Lion. Nejenže jsem toho debilního zemědělce nenakopal do koulí a neodjel do Rozvadova, ještě jsem celou cestu poslouchal ty jeho blbý kecy. Kolik se letos urodilo okurek a že rajčata napadla plíseň. Nechal jsem se dokonce odvézt k rodičům, který nesnáším a který jsem léta neviděl. A tam, aby toho nebylo dost, jsem na stole v kuchyni objevil lístek: Jarouši, jsme na poli. Oběd máš v troubě, ohřej si ho. Máma.
Jak  vůbec mohli tušit, že přijedu?
Bůhví proč se mu právě teď vybavila cedule o výkupu králičích kůží tady v Ouholičkách, kterou uviděl těsně před bouračkou.
Snažil se zmobilizovat síly. Uklidni se, chlapče. Dostaneš se z toho. Jen klid. Takže za prvý - spojení. Mobil v týhle díře nefunguje. Musím okamžitě mluvit s Pedrem, třeba se ještě dá situace zachránit. Podaří se to! Jinak se můžu se soukromým ostrovem rozloučit. Jenže, zakňučel hrůzou Lion, je skoro pět. Do prdele!
Konečně se za barpultem objevila servírka. Osmdesátikilová selka. Ach bože.
„Je tady někde telefon?“
„Jistě. Běžte k toaletám a pak… no ne, je tohle možný? Jaroušku! To je let, co jsme se neviděli. Pamatuješ na mě? Mařka Vovsová, od starosty. Chodili jsme spolu do školy.“
A dost! To poslední, co Lion potřeboval, je vzpomínat na nejošklivější holku ze třídy. Vztekle vyrazil k telefonu.

Lion praštil sluchátkem do vidlice. Co to je za posranou vesnici? Telefon nefunguje. Začala se ho zmocňovat panika. Najednou nevěděl, co dělat. Trčí v nejzapadlejší díře v pohraničí a je bezbranný jako dítě.
Pomalu šel zpátky do baru. Co teď?
Přes okno se zažloutlou záclonou zahlédl, jak před motorestem brzdí černý bavorák. Přesně takový, jaký Lion před chvílí zlikvidoval nedaleko Ouholiček. Ve dveřích se objevila mohutná postava. Pedro. Za ním, jako malý vzteklý pes, kráčel Miky. Lion se ukryl za rohem a za skleněnými dveřmi pozoroval, jak oba parťáci zpovídají Mařku, která zděšeně rozhazovala rukama. Lion úplně slyšel její ustrašené kvokání. Pak mávla rukou někam za vesnici. Oba vrahouny to nejspíš uspokojilo. Naskákali zpátky do auta a prudce vyrazili naznačeným směrem. Teprve potom se Lion odvážil vejít do baru.
„Jaroušku, to je hrozný,“ kvokala Mařka přesně tak, jak si Lion před chvílí představoval. „Chtějí nějakou zásilku nebo co.“
„A cos jim řekla?“ Lion pocítil nechuť k tomu sádelnatému stvoření před sebou. Mařka se celá třásla. Slzy jí rozmazaly make up po odulém obličeji.
„Že seš můj manžel. A že jsi šel se starejma na pole. Sbírat tuřín.“
„Jakej tuřín, proboha?“
„Chtěla jsem tě zachránit, Jaroušku.“ Mařka vypjala prsa a pokusila se o důstojný výraz.
„No, to se ti povedlo. Moje manželka. Nedošlo ti, že tě taky můžou klidně podříznout?“
Prej tuřín, to mě poser.
„Jenže já tě, Jaroušku, už od školy miluju, víš? Budu tě chránit. Zůstaneš tady, ukryješ se před těmi zločinci. Oženíš se se mnou, nikdy tě tady nenajdou.“
Lion se prudce nadechl.
„Mařeno! Co to meleš? Uklidni se a přestaň plácat nesmysly. Vždyť jsi jim před chvílí řekla, že tady jsem. Že sbírám na poli tuřín. Myslíš, že jsou úplně blbí?“
„Miluju tě, Jaroušku. A vím, jak to uděláme. Oholíš si knír, vezmeš si paruku. Ztloustneš. Nikdo tě nepozná. A až se všechno uklidní, utečeme někam daleko. Spolu.“
„Ví, že jsem tady! Chápeš to?“
Mařka se nadechla a s buldočí zarputilostí vlastní všem neatraktivním stvořením, pronesla delší řeč. Její hlavní myšlenkou bylo, že za á pod svícnem je největší tma, za bé, že Jarouška miluje a udělá pro něj všechno na světě a za cé, že ve vesnici je tedy pro něj teď nejbezpečněji, táta je na radnici, změní Jarouškovi jméno i doklady, tak jakýpak copak.
Lion se zamyslel. Jeho největší zbraní bylo to, že dokázal vytěžit z jakékoliv situace maximum. Vždy vyklouznout, všechny přechytračit. Proto byl Lion, Lev. Nejtvrdší z tvrdých. Král mezi šelmami. A Mařka má pravdu, mohlo by to vyjít. Za pár týdnů se situace uklidní a on i se svými milióny v bance zmizí za hranicemi. Zase si mohl představovat vlastní supertryskáč a koupele v šampaňským.
„Dobře,“ řekl a pohladil Mařku po vlasech. „A děkuju,“ přemohl se.
Mařka vypískla a skočila Lionovi kolem krku. Nepříjemně páchla potem.
Vydržím to, pomyslel si Lion. Je to dobrý krytí. Vlastně nejlepší - nikoho nenapadne, že bych já, Lion, který klátí nejkrásnější holky v Praze, mohl být manželem téhle selky. Že bych vůbec kdy mohl sbírat na poli tuřín.
Vydržím to, stojí to za to. Počkám si. Jsem dobrej. Jsem nejlepší. Jsem Lion, král zabijáků!

Šéf  Národní protidrogové centrály Jiří Modrovous si nechal přepudrovat obličej a nasadil televizní výraz. Dorazil na místo nehody před chvílí, okamžitě po hlášení jeho mužů v terénu. S tímhle vývojem situace nepočítal. Štáby všech televizí už tady samozřejmě byly.
„Operace KING dopadla v podstatě tak, jak jsme zamýšleli,“ řekl do kamery. „Cílem byla likvidace nejhledanějšího bosse pražského drogového podsvětí, Jaroslava B.“
„Zamýšleli jste i onen výbuch v jeho autě?“ zeptala se reportérka televize Nova Lucie Alexová. „Existují přece decentnější způsoby eliminace zločinců.“
„Jaké, například?“ otázal se J. Modrovous. Tyhle živé vstupy do hlavních večerních zpráv nesnášel.
„Například přistižení při činu.“
„Výbušninu do auta mu nastražila konkurenční ruskojazyčná mafie,“ vysvětlil neochotně J. Modrovous. „Znovu ale opakuji, že hlavní cíl akce byl splněn.“
Kamera zabrala panenkovský obličej Lucie Alexové.
„Vážení diváci,“ řekla, „národní protidrogové centrále se opět podařil husarský kousek. Ve spolupráci s ruskou narkomafií zasadila citelnou ránu pražskému drogovému podsvětí. Upozorňuji, že následující záběry jsou drastické.“
„Do prdele,“ řekla Lucie Alexová už mimo kameru. „Ve spolupráci s ruskou narkomafií, to se mi fakt povedlo.“
Vrak auta doutnal na poli pár metrů od stromu, do kterého narazil. V jeho okolí byly rozmetány ohořelé zbytky těla kdysi nejmocnějšího drogového vládce. Policejní technici sbírali ty zčernalé kousky do plastikových pytlů na další expertízu.
V záběru se krátce mihla cedule Výkup králičích kůží – Ouholičky 5 km.

„Je to tady samej tuřín,“ řekl jeden policejní technik druhému.
„Tuřín nesnáším, řekl druhý policejní technik. „Dávali nám ho ve školce, když jsme dělali bordel. Vařenej.“
„To je peklo,“ povzdechl si první technik, sebral rukou v gumové rukavici zuhelnatělé předloktí a vložil je do sáčku.

---