Stínohra

Skrz zelenou záclonu padalo do místnosti trochu světla z pouliční lampy. Stíny projíždějících aut se promítaly na strop pokoje, jako na nějaký podivný plátno. Stínohra se točila podle toho, kam se řítil člověk na ulici pod lampou a uprostřed toho neuvěřitelnýho běsnění pohybu stála ona, jako bohyně nejistoty.

  Dva proužky kouře z cigaret stoupaly nejdřív ode mě a pak od ní. Hořely a nakonec se potkaly nahoře u plátna kde se postupně pustily jako další herci do děje stínohry. Natáhl jsem se pro další milimetry cigarety a pozoroval jsem jí, jak se rýsuje před zelenou plání záclony. Nebyla podle obecnýho vkusu krásná. Jenže obecnej vkus je většinou pěkná kravina a v té chvíli byla to nejkrásnější co se dalo v širokym okolí potkat. Rozpletené vlasy jí hladily krk a vytvářely hřívu hříchu.

  Popel cigarety mi spadnul do obličeje. Odehnal jsem ho rukou a ponořil se zase nahoru do filmu o životě za záclonou. Kolem projela tramvaj a E. se pohnula. Viděl jsem to na jejím stínu na stropě. Zachvěl se jako ve větru a rozbořil celou scénu až zmizel ve dveřích kuchyně. Podíval jsem se do prázdného okna a zkoušel jsem si představit její obrys, tam, odkud před chvilkou zmizel. Pokoušel jsem se posbírat co nejvíc stínů z okolí a uplácat z nich postavu E. Nechtěl jsem aby mizela. Chvilku jsem zkoušel, jestli si nevybavím její obličej, ale od okna se na mě dívaly jen dvě černé, prázdné a neznámé oči. Tak jsem toho radši nechal.

  Natáhl jsem další milimetry a vypustil kouř směrem ke stínohře. Rozprskl se o strop a zahalil projíždějící stín do mlhy. Už to bylo pět měsíců a já pořád neznal její jméno. E. byla něčím neurčitym v mym posranym životě a já už se smířil s tím, že nikdo nikdy nic neví. A já toho nevěděl nejvíc. Navíc jsem měl dost vlastních problémů a kurva proč mi leze do noci a já nemůžu spát. Jen kouřím a bořím figurky stínohry. E. ležela někde hluboko v nitru postele, ale když jsem se tam podíval, byla tam jen prázdná hluboká černá díra. Moje postel je vesmír a ona vysaje i poslední hvězdu. Zhroucená do sebe a požírající světlo. A pak, když to nikdo nečeká exploduje a stvoří nové slunce. A to bude svítit zas nějakejm zkurvenejm zelenejm pižďuchům s anténkama. Pojebaná nespravedlivost. Tak proč je mi tak krásně? Vždyť mi bere světlo. Nemyslím na nic než na to, abych vyplnil ten strašně hlubokej černej stín. A na druhou stranu hořím jako nikdy. Jako když kluci foukaj do uhlíků na louce u krav. Kdybych všechno to světlo pustil ven, Bush zmáčkne tlačítka atomový války a všechno se promění ve stíny.

  Cigareta dohořela. Beru si další.

  Pod oknem zaštěkal pes a já jsem pustil světlo na svobodu, abych si připálil. E. už zase stála v okně a dívala se ven. Jako útes uprostřed dění. Chtěl bych bejt vlna. Vysoká s korunou z peří. Rozbil bych se a zmizel, ale…ale o ten správný útes. Z mohutným zahřměním a pak tiše se vytratil zpátky do Bezejmena oceánu.

  Motor cigarety spadl do postele a začal podpalovat prostěradla. Nehasil jsem to, nic nemohlo hořet víc než já a nic nemohlo být studenější než černá díra v posteli. Ta se s radostí sytila ohněm a nasávala sílu. Čím dál byla hlubší, ale na tom už nesešlo, protože už teď přesahovala do několika časoprostorů.

  Postel hořela a nové světlo vyrazilo další stíny do plátna na stropě.

  Stínohra se obalila sazema.