Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMozaika
04. 08. 2000
1
0
1630
Autor
Amadeus
(Motto začátku)
Kniha, jako tato, není k přečtení, ani k předčítání,
ale k otevírání – obzvláště na procházkách a na cestách.
Je třeba umět do ní ponořit hlavu, pak ji zase vynořit
a náhle kolem sebe nevidět nic obvyklého.
(F.Nietzsche)
A sotva to znamenalo věčnost
smírné oběti neznámých božstev
ještě dýmajících k nebi
a už darujících
a sotva darujících
tak ve ztraceném začátku v neznámém konci
v mrtvé smrti
mého osudu
a už v závisti božstev jiných
Smrt hvězd se nezdá menší jenom proto
že všechna naděje odkvétá kdesi
Ale to už je i život
ten nejmenší z umění.
Na zdi kříž cest a rozkrok rána
- noc je vlhká a na mapě zdí
ukazuje včerejší plíseň
…sedíme u ohně a mokré dřevo píská
a ta blízkost teplem daná trvá
ba ještě zůstává
na tomtéž místě
mezi němě dosud matky
a očima dívek a plamene
…někdo zpíval, někdo tančil
někdo chtěl jít domů
a tak šel do sebe
a musel zůstat.
kdekdo chtěl jít zpět
a musel jen čekat
na příval sentimentu
Zeď překládá jazyk vína zpět
- koňská hantýrka o cizím
a jako vždy:
O nás nic!
Napadal sníh jak
bílý stín – už přichází
muž s černým mrazem.
Pohlavní haiku
)-(.)(.)-
(x))))))
).((((
Křesťanství je biologickou dekadencí:
úd nestojí o pokoře, o slovu modlitby, ani o odříkání.
(J.M.)
Vážný a včasný
začátek smrti
Odteklá řeka jinam Vyvlastněný pramen
Nic víc než jediná žena
nestvořená
a její tělo na tvém
Nic víc než vůle existovat
žít
být bezsebe spolu.
Nic tu není
neboť vše se bojí aby
nepřesahovalo.
„Jakpak bych mohl byť jen věřit, když nevím…“
„Nemáme na vybranou,
tak kdo by nás měl vybrat?“
Bohů nenajdeš
duše moje běž, běž
najdi mi boha!
Bohů nenajdeš
duše moje běž, běž
a zabij boha!
A zdál se mi sen:
Vedro těla vyhodilo
kotvu – Jenom sen.
Každé vzývání se děje v kruhu
každá modlitba je vylovena ze dna úzkosti,
aby mohla být hozena na hladinu
- všechna taneční excentrika, která zná kruh
a nedožaduje se počátku ani konce.
Přesvědčení
!!!!!
???????
!!!!!
Samota
((S))
(((Á)))
((M))
Náhrobky vlhnou
ranním deštěm. V světle se
třpytí řasy žen.
Sníh usrkává
kávu vrabců – na dně už
svítá logr vran.
Mrouskavé kočky
na staré měděnce střech.
Přiznané viny.
Nenech nás prosit
za další naší bolest
zabitý bože!
Maják tmy a dní
ztroskotaný v nečase.
Nalezený verš.
Nekonečný klín
Nekonečný život a
Nekonečná smrt.
Měsíc svítí na mé sebevědomí a já si dopřávám čím dál menší světlo, aby neutrpěla moje hrdost – svítí mi na prsty u nohy, dělá mi stín - pátý den sýrová návnada pro noční potkany – pak vykoušou ti oko a jde se spát:
mléko u stropu se srazí a zčerná, zase zhasínám, ale tma se nehýbe, setrvává sama v bahnitém lógru u dna, kde přebývá sumec - Lao´c – nejstarší ryba naproti mně, můj kontemplativní druh, a tak proti sobě sedíme a kontemplujeme a plujeme, od jeho moudrosti mne chytá chlad, ale on na mne dýchá a tím mne zahřívá, zatímco mi zpívá o noci, která má hlad, a že jsou hvězdy, co volají po žízni uprostřed tance.
A že je tanec.
Minulý život
Obloha hvězd
Do noci svítí
jizvy na tvém těle.
Zdi jsou těžší
jak tloustne jejich stín
k podpírání očí
- Cesta je v kruhu
a jakoby se hájila svým prázdným osudem tak
dravec
slyšený v barvě pádu
šeptaný v důvěrné ucho propasti
Život jenž je pro tebe
menší než tvůj osud.
…A pak stále:
poznáváš se ve zdi včerejška
vystavěné řevem kříže
a vydřené příslovím
o hřbitovní zdi…
Jsou chvíle, jen dějinné záblesky, kombinace světel a vůní, které byly nenaplněny a
které chtějí porozumění!
Je jich mnoho.
Moc na to, aby nebyly známé a viděné
trvale klíčící
krásné
opakované a přitom
vždy neopakovatelné!
Pach zahnívající hudby, klíčících not
mrtví v zemi nám sem nahoru
stíní
svou legendou opředenou duší
v dlouhém dotyku s kamenem
který na pozadí andělů či démona
nebude nikdy zopakován.
Usínáme v dlouhém obětí s dívkou
a svět se odehrává skrze opilé kulisy
- Nikdy jsme neviděli jasněji
Světská smrt se prodává jinam na každém rohu a
- Nikdy jsme jí nebyli blíž
blíž pocitu před kamenem, něžnou krví
blíž oběti předků
opakování
a plynutí.
Nikdy jsme se nesmáli.
Dospívání
Mlha tak hustá, že samodruhá
je doslovná větrem ke třem topolům
Potok je naběhlý modřinami deště
A děti si hrají s psími hovny
na svůj první strach
u rozsypané kávy kůlny
- jsou dnes dospělé
a sedí před kůlnou a
brečí.
Je to propast – Vystavěná řevem duše a slyšením skály?
Je to kristus – Spatřený smrtí o svých narozeninách?
Je to víra – Padání vzhůru?
Ano, ale vy přece nechcete znát odpověď!
Přistihl ses!
Při čem?
- Při lámání větví!
No a?
Ale vždyť jsi chtěl pouze
rozdělat oheň, nic víc.
Tramvaj překřížila stopu periferie
…v čalouněném průjezdě plivanců
se zvedl dým
myšlenka z lehké
bramborové natě dvorka
Rudě poskakující děti jak uhlíky ke košili
otvíraly si žíly alkoholem
a sotva jsi vstoupil
obsypaly tě jak kravské lejno.
Nejmenší upadne – ty jej zvedneš
- všichni jsou ti zavázáni kravatou
odspodu oprátkou –dusíš se
ale začíná tanec
pak to přejde.
A aby nic nepoznaly
tak taky vzýváš
božstvo ti neznámé:
plivají do ohně:
od plic obláčky
a je ti jasné
že ta chvíle hned tak neuteče:
neuteče jakože věčná
ta chvíle jako:
vzplálý pes uprostřed dvorku.
Jaké má vlastní jméno čtvrtek?
Do kolika vydrží počítat týden?
Jak málo roků je být vlčím osudem?
ptalo se tě dítě
Ty sis představil jeho úsměv
bezděčný výsměch nedbale zubatý
a u nosu sopel: splněné přání
Ale řekli ti: život je
jen názvem pro osud
jehož se už dávno neužívá…
A proč neplatí mrtvá ryba?
A jakto že neřve zabitá barva?
A do kolika počítá smrt?
zeptal se tě osud.
A sotva dojím sednu si k hledišti:
čtyři nahé jeptišky kastrují býka…
a z ulice na mne syčí asfalt
stočený do klubka
na hrudi města:
co mi zbyde než se potit
snad se tak napije
přehlédne můj strach
Ale jak se nestrachovat
když na mne promluvil
vytrhlý ze spánku jak vinná réva?
A jak mám být klidný teď
když začal tančit?
- vždyť Jakýmže vlastně tancem?
Před rájem?
V bohu?
V zlaté kopulaci?
Nechal jsem si zavolat šamana
a on mi řekl
že to nebyl tanec svatých
ale tanec zjevných
a že na jakýkoli tanec už je pozdě.
„Věčně se točí kolo jsoucna“
Friedrich Nietzsche
Nosilas mi denně jediný nahý úsměv
neodvolatelnou radost smyslů
nehty lakované krví
a v přiskříplé mlze se rýsovala
kamenná ňadra nahých kopců
kamenný pramen řeky
Když se tě ujímala modlitba
jako první jsme přispěchali napomoc
na pánvi noci se vařila krev
Říkalas: Naděje odchází
poslední, ale jsi zapomněla na to
že zavřeni průvanem přede dveřma
v místností odkud se dá už jen vycházet
jako ze špatného kina.
Modlitba s prošlou lhůtou zamlčení
Modlitba
jež tě neochrání.
Haiku
(které zde mělo
být, ale na které tu
nezbylo místo)
Už nikdy nevěštit z otevřené náruče!
Velký člověk se vyznačuje tím, že jeho náruč pojme kdekoho
a tedy: že jí kdekdo propadá.
Tvá hluboká bezmoc?
Aby jí vedla byť jen jediná nejmenší řeka, musel bys utopit své dno.
Bůh ví, že bys utopil také sebe!
Ve tmě je možné
vyslovit cokoli.
Pro smrt, jako každý jiný soudní výměr, platí presunkce neviny.
Život je plný překvapení a tak nemůžeme počítat s tím, že se o nás vůle druhu postará.
Většina má zato, že smrt pak může zpřetrhat jakoukoli invenci a plány
- málokdo se už pozastaví nad tím, že smrt zasahuje právě při hrozbě ztráty této vitální invence,
při sestupné vůli konat, byť jen v náznaku námi netušeném, a sama se tak stává vynalézavou,
překvapující, nemorální a tedy uměleckou.
Přichází letní déšť – na dvoře tančí děti
a popel odplouvá, jakože každá pravda, každá víra
musí být založena požárem zlata po zdi.
…Víra co se pozdí!
Do krajiny z lítosti včel být vhozen. Necítit
tam, kde zemřel mrtvý, kde již neublíží
do ticha vrostlý stalaktit.
K hluchotě z ticha absurdno se blíží.
„Je pozdě na smrt z nežití“
promlouvají všichni dlouhověcí.
„Věčně se točí
kolo jsoucna“
Friedrich Nietzsche
Chytli tě v kostele
nahou v Adamově žebru s hrstí slov
své teplé mateřštiny:
Ty jenž dáváš
stále jen sobě
ty jenž stojíš o sobě ty bezcenný
ty krátkozraký kolik nás takhle padlo
pro tebe se na sebe hněvám
ty bože malomocných
mrtvých a neživých
v nahém autogenu lamp
v bezpohlavním plamenu
zapocené víry roztržené bleskem
sesychajících hoven v neústrojných uličkách
model odnikud nikam
odpouštím ti tvoje viny ty duchu tíže
mrtvý bože
až na věky
amen
Takhle tě našli u soucitu
který není komu dát
a který jako všechno končí
v posvátné bázni v světle
vzkříšení
v beznohých uličkách
odnikud nikam
v propukajícím tanci.
Kdekdo, ne-li každý, již popisoval důvěrnou krásu věcí v čase, ale já přistupuji blížeji a pravdivěji, neboť bych si chtěl sám namlouvat, jak je to s časem u oněch věcí, které, třebaže jsou, být nemusí, jejichž existence nemůže být za každou cenu dotěrná tak, aby musela být každým přehlížena.
(B.H.)
Hlazené ticho po tvých kočkách
dotěrných jak rozvzpomenutá bolest
předou ti ticho
neujdeš
vždyť tobě není jindy být…
Smrt a to co se s vámi potom stane je přímým opakem konzervace.
Nikoli vůle po vaší záchově, ale vůle společnosti, která nechce, aby se vámi zkazila,
aby vás pochopila, docenila,
převzala něco z těžce nabyté moudrosti předků.
Pod svícnem bývá největší tma.
- A je také pravda, že to v nás, co zve se životem
má v dlouhé chůzi perspektivu pádu.
Kdykoliv objímám pravdu, třímám v náručí sám sebe
- ale i z tohoto stavu vždy ještě vystřízlivím.
Lebka ztěžklá nicotou a přáním
Vůně hodin, hrací skříň
a dešťové srážky z plivané gáže
mraků jak komáří štípance andělů…
Vše tak jak má:
rozmázlé pátým prostředníkem
na zamženém skle života.
- Kdo zatlačí oči smrti?
ptáš se
nevím
Zdání co rozlišuje
spánek a tmu.
Ticho kdy zatlačí oči mrtvých
do důlků po neštovicích
Pes vlaku líže koule obzoru
drbe se za uchem deště
Plivance s mraky drží skrýš.
Vládne nám anděl popelící dálky
front na kapalný zázrak ulic
splněný v nečase
odteklý jinam
Vládne nám modrý neon nároží
úd veřejného domu
v barvě pádu, krvotoku žen
Vládne nám velectěný
z planoucí kundy televize
zatímco smrt panáčkuje
v zamžených oknech márnice
vtipy nebožtíků
nafouklé soucitem pozůstalých
Vládne protože
někdo přece musí!
Pak ptáš se jak dítě s uchem na kolejích:
- To ticho se blíží
nebo vzdaluje?
Propíchlý puchýř kopce
pustil oko lesa
dým ohýnků - z úpalu hudby -
spřádal spánek očí
…A ty ses bála drápem lesa
strach skoro můj
- zpěv kamene tě utěšoval
had cesty syčící asfaltem
Kde ten se vzal?
Hudba tvých jizev
vyvedla tě ven:
z hájemství
čar na dlani.
Je čas. I on však v mlze
za tišinou skříní
v posledních dlaních netvaru.
Z krápníků bezčasí ukapává
důvěrná krev ženské světnice.
A je to smrt. I ona však v čase
zažehlá potleskem křídel nad propastí:
ta závrať naděje
věcí a dní
…Smluvenost nepádu
stržená koncem.
Jsi tu svým koncem, koncem proti duši
- hluchota přečnívá vlhku zdí.
Jsi tu svým koncem, koncem aniž tušíš
- teď už jen začátky: vstaň a jdi!
Vzpomínáš v červnu
bylo vedro
pes prachu lízal koule cest
tvář nové kavárny
- a to tě spletlo
a ty hned poprvé nechtělas svést
…nesobecky ses mne vzdala
ve prospěch mé věčnosti.
Zemřel ti otec
celý den pršelo
V parku tě políbila
neznámá dívka.
Tvář oken kajícná ptáky a mušinci
Komín jenž prdnul vlastní oprátkou:
pověsils obraz města
do trhliny zdí.
Tělo dívky
jež s plamenem jeptišky
je celé v Evině rouše pochyb
- a nakonec jako všechno
zůstává i ono nezakrytě nahé
tam:
kde svítí
žhnoucí kosti města.
Sen
…Otec skáče do řeky
…Otec se uzdravuje
a začíná zpívat.
Puštěný plamen k poslechu dřeva, let
Pohaslá léta, pak úběl žhářství a
zastavená kohoutí hlava.
Tak proč by měl oheň zůstávat
stále na tomtéž místě?
když on přece musí!
Život?
Nikdy nevíme zda-li je žit
či živořen.
A osud?
Nikdy nevíme kdy je konán
kdy vykonán
a kdy dokonán.
Tak pravil…
…Hamlet.
Má poezie?
Červ co se zmítá jako
přepůlený verš.
Zpěv konkrétního
Gloria! Gloria! Gloria! Glori
a! Gloria! Gloria! Glor
ia! Gloria Gloria
Gloria! Gloria! Gloria! Gloria!
Toto je divadlo pouze pro pomatené
proto:
zujte své oči!
ty které už prošly celou tou spoustou zážitků
dobrodružství tělesných změn vašich ostatků
a vzpomínek
zavřete uši!
zvyklé na snobské a artikulované způsoby
vašich blízkých a přátel
nebo lépe je uřezat na způsob van Gogha
spalte všechny své vlasy!
neboť život i smrt (a i ty nejmizernější)
nejsou otázkou účesu
pevně se přidržujte svého přirození
které jediné má víc rozumu, síly a vůle
než vy
a zaměřte všechnu svoji pozornost
na hlavní číslo našeho dnešního programu:
bude to gratulace vám, vám přítomným
vám jenž jste právě byli svědky
smrti boha v přímém přenose!
„Jsou věci známé a neznámé
a mezi nimi jsou dveře.“
J. Morrison
Co že je všechen pohyb a růst?
Čím je pro mne svět?
- Jediný dlouhý pohled do zrcadla
napodobování neskutečného protějšku a
Jeho pohybu a
Jeho růstu!
Praútvarem před uchopením
je kruh
Symbol uchopeného je
přeťatý kruh
Bez konce a začátku je námi uchopeno
byť jen v nepatrném zlomku své velikosti,
který nám neprozrazuje skutečný tvar,
ale v zlomku,
který je s to být přímkou
- přímou cestou poznání,
kterou náš úděl na jednom místě tak dlouho zakouší,
až ji zpřetrhne, aby zjistil
jakáže a čeho je to vlastně cesta
a to rezultátem získané: Odkud kam.
Láska
- A to už se cítíme i pro ni???
Sedmnáct let jsem seděl na kameni
na studené opuce
- ten čas mládí a her
a léta procházení lesem a volání ozvěny
člověka jež je tam
v tom nekonečném svitu očí
v kruhu kolem ohně
a teprve dnes
opouštím svou sluj abych hledal odpověď
- splav pouští vodu té neudržené
té marně spuštěné chvíle –
ale ta odpověď navrtává hráz mé věčnosti
po vodě jež učí se jak padat
celý rok vděčného slyšení
jenž dýchá a žije
sedmnáct let na kameni
celý věk toho zbytečného vědomého vězení
bez svátosti múz
a zatím nic než dupnout
na ta léta kdys netušil jak být
a kdy byls o sobě
a sám
Dnes naučíš se smát
tím smíchem nesmrtelných.
Že zázrak existuje tvrdíme jen ve chvíli,
kdy můžeme s jistotou říci, že něco přijde
nebo když nám někdo řekne, že již to zde není:
neboť jestliže to je před námi
zcela jistě už nejsme mezi sebou
- to by totiž ani nebyla víra!
Mezi existenci (vlastnění) a neexistenci (nevlastnění) boha
někdo velmi dávno vložil: Víru v boha.
A vůbec je pravda, že dětství jsme schopni posoudit jen skrze zabavený dalekohled,
skrze rozbité a ztracené dětské hry, skrze střepy – veškerý krasohled našich úzkostných stavů
a podvědomého pokušení. Ano, teď. Teď je ta pravá chvíle pronášet soudy o Konci tomto dětství,
a zkouškách dospělosti, neboť ze zkušenosti lze každé dětství přežít.
…A nanejvýš: pod pohrůžkou sebevraždy jej jistě přežijeme.
Obraz:
Desítky buddhistů klečí a modlí se otočení k Budhovi; vidíme jejich kulatá záda, oděvy z látky podobné pytlovině – najednou se jeden z nich podívá před sebe k modle, a zjistí, že Budha je vyměněn, místo něj je na jeho místě kříž. Ztuhne v živém obraze a po chvíli klepe na ramena ostatním, kteří to samé udělají svým sousedům, nakonec vypuká strašná panika, buddhisté pobíhají po scéně a hlasitě se dohadují.
(Scéna se přehrává tak dlouho, až ji cítíme automatickou, tak dlouho, abychom propukli ve smích, a pak ještě několikrát, abychom zase zvážněli a celou scénu pozorovali s nepříjemným mrazením v zádech.)
Pokrývka sněhu
tají dech – odkopaná
lidská tajemství.
Propasti má
pojď blíž
Propasti člověka sestup níž
sestup na své dno
a teď:
zkus upadnout!
Sen
Jedu na kole
- vedle mne v příkopě
běží myš
a ukazuje cestu (či osud?).
Žádné cesty se nekříží.
Má myš je můj pes.
Zatímco je mi
otázka po věčnu
Zatímco je i zeď
Zatímco už opravdu nic není
otázka ani odpověď.
Zpěv o nutnosti?
Zpěv o milosti?
Zpěv o touze?
Zpěv abstrakce?
A:
Zpěv o vlastnictví?
Zpěv o hvězdě?
Zpěv o vynálezci?
Věčný zpěv?
Nebo:
Zpěv o klíně?
Zpěv o ohni?
Zpěv o dětech?
Zpěv o moři?
osamotě?
Vůbec a: Zpěv?
Ke všemu co zrovna děláme, co chceme,
i k tomu, co bychom dělat mohli a nechtěli,
ke všemu co bychom slíbili a potom na to třeba zapomněli,
máme vždy pádný důvod.
To jen ony skutečné činnosti, touhy a sliby jsou vždy tak nicotné,
že nás samé odvádějí od cesty hledání těch podstatných důvodů.
Tak pravil…
…Sigmund Freud
Zavři se v pokoji
zatemni místnost
zhasni všechny světla
vytáhni z krabičky jedinou zápalku
a škrtni!
Poslouchej oheň ale nezavírej oči
pozoruj plamen ale nepřestávej poslouchat
…potichu a pomalu se zkus vměstnat
do svého stínu
křepčícího za tvými zády!
Jsou můry,
které letí za tmou
Je život
který chvátá v nežití
Kdo stoupá po nejstrmějších horách
směje se všem truchlohrám i truchlo-vážnostem.
Tak pravil…
…Zarathustra.
Až sem zavál vítr nočních božstev
…odpadky ptáků strachují se
mokré k mastným osedaným větvím
dřepivě bubnujícím v pupek smrti
Kácený rozkrok dřeva bez ohně
praskavě zamčený v lůně lesa
je tu svědkem
Ale jakýmže vlastně svědkem?
Dovětkem snad či osudem?
V ulicích zvedl se
prach a odpadky
tiše ti sedají
na parapet.
Připrav si oči
uvidět oheň
kvetoucí hvězdy
odzírat z jazyků
otevřených úst
očekávat úsvit
- a pak je zavři
a vybav si je
znovu
Na jazyku třešni.
(Přijde na konec)
Apokalypsu přežijí jen básně a písně.
Nikdo si nedokáže zapamatovat celý román.
Nikdo nemůže popsat film, sochařské dílo nebo obraz.
Písně a básně však přetrvají, dokud budou na světě lidské bytosti.
Jim Morrison
Krev noci ukápla Sráží se
Volám ozvěnu ztraceného
chvíle jen pro jedinou modlitbu
ale dostávám odpověď
jen od té z vedlejšího pokoje
Bojíme se zapálit ohně
a obětovat trochu času
vzývání mrtvých
Dva hluboké škrábance
samy se popírají – zbyly z nich jen
dlouhé jizvy
zapadlé za nehet spánku
Vyšli jsme před dům
obešli zahrady
V hodině zjevení jsme se mocně rouhali
ale je hůř:
On přišel!
Hladina nutnosti
Svatební vítr
Psí víno
Záhony ředkviček
Posváteční ubrus
Krajinou noci
poškrábané sklo
Zježené vlasy
Zmoklé břicho
Rozmrzelost
čar na dlani.
Rak 10
Pavouk 8
Pes 4
Ryba 6
Bůh 3
Stůl 4
Člověk 1
Žena 2
ploutví
nohou
a mozků
Noc za okny.
Vycházejí opilci
a promlouvají o kraválu hvězd
močí své pravdy
proti větru
a Noc
kdy kouří patníky kolem cest
a zhasíná
v očích pozůstalých
do oken
vyjebané černi.
Když má někdo příliš rád děti a zvířata
má je rád proti lidem.
Když má někdo příliš rád lidi
je to láska proti člověku.
Tak pravil…
…J-P. Sartre
Člověk žije, umírá, neví, ani jak žije, ani jak umírá;
hodinu před smrtí je ještě živý.
(J-P.Sartre)
Chvíle vyměřená životu je krátká.
O důvod víc, aby se nechvátalo.
(R.Rolland)
V naprostých posuncích
co jich bývá za dne
Naobtíž srozumitelných
když strach se v tobě bojí
Smrt leze po svých nebo prosí
nebo neupadne
Na dno všech slov
jež věčnost neustojí.
Samota I
SSSSS
SSSSS
SSSSS
Samota II
((((((Á))))))))
)))))Á(((((((((
(((((((((Á))))Á
Á)))))))))
(((Á((((((
Samota III
…
....M…..…....…..M
.……MM….….….…….
………M.M…....M……....
…………..…..…..…M.M…
…...……….….…....MM…..
...M...MMM….....………..
……………..M..………
…M…..…..MM
M…
Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí bouří.
Myšlenky, jež se blíží na nohách holubích, řídí svět.
(F.Nietzsche)
V oblacích hmyzu pomalu slábne
ležení letní noci
na komářích štípancích
Dech procitl ze spánku
zpocený pamětí nahých koutů
a zatímco tam je vždycky doslovná
tvář jitra hovoří o samomluvě
přibíjené větrem
na zeď spánku
Prázdno. Nic k vidění.
Zdi se rozcházejí.
Srst noci
líná do oken.
Sníh tiše padá
zebe do prstů
Hřeješ se nad vránou
jež zmrzla před lety.
A přestože bolest nelze zastavit
neodchází nikam.
Čím méně vzruchu vůle, tím méně utrpení,
a víme přece, že bolest je pozitivní,
kdežto štěstí jenom negativní.
Tak pravil…
…A. Schopenhauer
Zkus zastavit všechnu naši bolest
než stačíš upadnout
…jen na jediný okamžik.
Odejít?
Zemřít a nechat krvácet
i tak už mlčenlivou hudbu?
Kde je tvé tělo
smírné oběti?
Jak je ti bez něj být?
Jsem nemocen na smrt
však: ze strachu umírám.
Že na počátku všeho bylo slovo boží?
- To je možné. Ale jak by dobrotivý a spásný bůh dopustil vzniknout
propasti mezi člověkem a člověkem?
Je těžké žíti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké.
A zvláště žvatlavému.
(F. Nietzsche)
Chámovina noci Bolest světel
vždy jen na tři svíce
…dětství, život
osud snad ani ne můj
Postávám ohni
pasoucímu se
na zdechlinách vran
a tuším: nebýt jeho tady
můj život se nepromítá
obrazem nehoří na zdi světa
nahým plátnem, panenstvím.
/J.M./
To nebylo mé selhání
život se zrovna přimlouval z otevřeného okna
a měsíc byl tenkrát příliš malý
aby svítil na má slova
zatímco my bychom osvíceni
slézali lesklé náhrobky mrakodrapů
zatímco my bychom házeli
své života pod kola aut
my!
-naše neutuchající smrt
můj osud by stále jen rostl
a smrt by se
stejně nezmenšovala.
Hvězda již spadla
tak proč mi teď říkáš po
dívat se vzhůru?
Co jsou nakonec všechny lidské pravdy?
- Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.
(F. Nietzsche)
V tramvaji jsem našel útržek modlitby
- chyběla jí slova.
Donesl jsem ji domů, bezslovně zhudebnil,
potichu zazpíval.
…Vyšel jsem s ní do ulice
a stal se patrným.
Jsou místa cele naplněná dojmem naší bytosti.
Právě v takových místech je čas nejvíce relativní
naše „já“ se zde stýká se stejně velkým „mně“
vidíme a vzýváme sebe sama a to hned ze všech stran
spatřujeme se coby chybující i vítězné
uvězněné i svobodné.
Setrvání je přímou podmínkou meditace
při níž si začínáme rozumět.
Ustup mi z cesty:
chtěl bych jít
řekl jsem
Jsem všude kolem
musíš si mne obejít
odpověděl osud.
Vyjděte z domu před dům
a ze zahrady na ulici
projděte se k potoku
a pak rychle přes most přes potok
jděte kolem hřiště s dětmi
a od hřiště s dětmi zahněte vlevo
jděte kolem topolů a pak přejděte do smrků
po chvíli vejdete do lesa
pak musíte běžet úzkou lesní cestou
až doběhnete k lesnímu pramenu
lesní pramen přebroďte a jděte rovně
pak projděte hřbitov
zahněte vlevo
a skončíte na stejném místě
kde jste jen před chvílí začali.
Nejdřív jsme na sebe chvíli mlčeli
přes týdenní sklenky od vína:
jako když se sejdou dva hluchoněmí
a mají si moc co říct.
Poznal moji zvědavost a řekl:
Věčnost objímá jen sama sebe.
a potom spěchal ke klavíru
hrůza jen pomyslet
vymýšlet slova, hrůza psát
jak strašidlo viděné na plátně zdí
jak nedopalek odhozená oběžnice parku
list papíru hozený do ringu slov
- a přes rameno prachu stále
mlčela nám věčnost
neboť věčnost vyslovených
ne vyslyšených
do vykotlaných zubů času
Ne vyslyšených
neboť to je zase
úplně jiná věčnost.
Život a smrt, smrt vychrtlá a strašná
přes okraj tvé samoty hladí klid
tak jako mlha jež příliš našlá
obléká rukáv spánku tmám, tmám jež nelze pochopit.
Prohlášení noci
!????
???????
?????
Není moudré držet se toho, čím se nám dostává příliš dobré péče.
Jsme-li plní, nesmí být nevyhnutelné, abychom přetékali.
Jestliže je pak prostor kolem nás zaplněn tím, čehož jsme již plní, naše myšlení se upíná vně,
aby mohlo být více než spokojeno z bohaté míry naplněnosti,
která je o to vyšší, oč méně můžeme nezúčastněně pozorovat hladinu sebe sama,
- tak si ani nevšimneme své vlastní prázdnoty, a když, pak ji nejsme schopni naplnit z míst kolem sebe,
které se dávno staly jen nečistým odrazem toho, co bylo na začátku.
Na počátku všeho byla doba vlády bezslovné harmonie pudů.
Teprve potom slovo, slovo-mostem nad prohlubujícím se nedorozuměním,
které měl zapříčinit právě bůh.
Pak další slova, věty, modlitby, básně, písně…
Potom celá další literatura.
Z toho plyne: Veškerá literatura je jen „z nouze ctnost“,
„umění nedorozumění“ při kterém si namlouváme ideál harmonického vztahu.
Veškerá literatura pouze vysvětluje ono prvotní nedorozumění, prvotní slovo,
a tedy nutně říká méně než toto slovo.
Všechna literatura je tak už od počátku nemocná a ukřivděná.
Literatura je otrockou morálkou pod nadvládou světa.
Literatura popisuje jsoucno, svět, a sama je součástí tohoto jsoucna;
vše nejsoucí je vně a o nějakém popisu nemůže být řeč.
Literatura je interpretací světa; vyvozená je právě z tohoto světa.
Literatura nastavuje zrcadlo.
Literatura taktéž popisuje svůj neskutečný obraz a stejně tak se jej snaží napodobit
- neustálá proměna je literatuře imanentní.
Literatura plaguje sama sebe; je uměním pro umění.
Literatura se neustále mění.
Proměna literatury vede k opakování.
Opakováním je svět.
Později jsem začal číst
- Můj osud taktéž:
knihy bez konce
Procitnout do sna
a potkat sebe sama
jednou za život
Sedmnáct let jsem
hleděl do kamenné zdi
- potom prodal zrak
Tautologie na Hamletova slova
slova slova slova
slova slova slova
slova slova slova
Mozaika
Petr W. Zatloukal
Zpocená hlava noci
proráží zeď svítání
smrt drží pevnost
chytá balanc
spadne
zase se postaví
Však stejně nikdy neupadne
tam, kde vlastně patří.