Žánr fantasy III.

Dobro vítězí, zlo je poraženo….. to je přece pro děti

Motivů, které se ve fantasy příbězích vyskytují, je mnoho, ale tím, který se jak červená nit táhne většinou z nich, je věčný boj dobra a zla, pravdy a lži, přátelství a nenávisti. Častým tématem je hledání a s ním související téma cesty. Je velmi vděčné, protože kde jinde než na cestách je možné poznat fantastické kraje a zažít neuvěřitelná dobrodružství? Mnohé příběhy končí dobře nebo přinejmenším bez řešení a ponechávajíce čtenáři více možností. Že by tedy přeci jen pohádka? Kdepak! Pán prstenů také končí šťastně a copak ho někdo považuje za pohádku? Hlavním rozdílem mezi fantasy a pohádkou je kromě stylisticky odlišné obtížnosti i například to, že zatímco pohádky mají hrdiny pouze buď kladné nebo záporné, fantasy hrdinové jsou psychologicky propracovaní od nejistoty až po zradu (perfektními charakteristikami postav se vyznačuje například David Eddings). Fantasy se navíc nesnaží moralizovat (až na výjimky, ale kde ty nejsou) a v dnešní době je od samého počátku svého vzniku myšlena pro dospělé (výjimky jsou i zde, ale k tomu se ještě dostanu).

S pohádkou je to trochu jinak. Původně byla pro dospělé a byla i stylisticky propracovanější. Pohádky bylo v podstatě všechno, co se mezi lidem vyprávělo. Nebyly to tedy jen pohádky tak, jak je chápeme dnes - jednoduchý příběh pro děti s jasně určenou hranicí dobra a zla a s dobrým koncem. Dříve byly pohádky jak pro pobavení (z toho vznikla dnešní pohádka a pravděpodobně i komedie), tak pro postrašení (prapůvodce dnešních hororů a thrillerů), tak pro zdůraznění víry (legendy, pověsti, mýty), tak pro všechny možné další účely. Pohádka tehdy nahrazovala veškerou literaturu a zdaleka ne vždy měla šťastný konec. Dalo by se říct, že tehdy pohádka znamenala přibližně totéž, co dnes zveme fantastickou literaturou, ale spíše se toho tam pod její rouškou skrývalo ještě mnohem víc. To až v době (z hlediska stáří literatury jako takové) celkem nedávné jsme označili pohádku za útvar nízký, vhodný akorát tak pro děti. Téměř to vypadá, že fantasy vznikla jen proto, aby nahradila pohádku, která nám scházela a ve své zjednodušené podobě nás neuspokojovala. Fantasy je tedy pohádka pro dospělé se vším, co k takové „dospělácké“ literatuře patří.

Faktem je, že fantasy často končí dobře, a tak je shazována na úroveň pohádek. Pravděpodobně v protikladu k tomuto jevu se v poslední době objevuje stále více povídek, které končí špatně, téměř katastroficky. V soutěžích mají větší šance (protože dobrý konec je přece známka nekvality a je jenom pro děti), a tak soubor vítězných prací  vyznívá dost pesimisticky. (Abych nemluvila jen obecně, mám na mysli sborník Drakobijci 5. Ještě se o Drakobijcích zmíním.)

Jedním z děl poslední doby, která se rozdělení na pohádku a fantasy vymykají, je Harry Potter. Je to fantasy, propracovaná, stylisticky dokonalá, psychologií postav se rovnající kterékoli kvalitní literatuře. To, co ji v očích mnoha lidí (pochopitelně těch,, kteří to nečetli) činí pohádkou, je fakt, že byla celou dobu svého vzniku adresována dětem a má i dětské hrdiny. Faktem je, že i pohádkových postav je tam víc, než je u normálních fantasy příběhů běžné, nicméně ne ojedinělé. Spisovatel Moressy má svým světem k pohádce také velmi blízko. Co tedy s tím? Kam zařadit rozporuplnou Rowlingovou? Myslím, že vytvořila dílo nezařaditelné, protože škatulka s nápisem dětská fantasy nebo pohádka pro „neděti“, která by knihám o Harrym Potterovi sedla nejlépe, ještě prostě neexistuje. Na její práci je zajímavé, že místo, aby svým neobvyklým ještě-ne-žánrem omezila okruh čtenářstva na starší děti, dílo má naopak své mnohé obdivovatele i v řadách dospělých.

Kde se fantasy příběhy odehrávají

Většina autorů jako prostředí pro své fantasy romány používá středověk (někteří dokonce i starověk) a spolu s ním i krále, královny, princezny, prince, rytíře, hradní a městskou stráž v kroužkových košilích nebo královské rádce či chudé poddané. Někteří spisovatelé dokonce vytvářejí světy, které mají historicky odpovídající rekvizity a reálie, pouze tam vpletou i některé fantastické postupy (čarodějný rituál, prorocké schopnosti kněžek sloužících nějaké bohyni apod.). Tomu se pak říká historická fantasy. Někteří k tomu dokonce ani nepotřebují kouzla. Jak má ten svět nadpřirozené prvky nebo se v něm historie neodehrává přesně podle skutečnosti, řadí se k fantasy, nehledě na to, jestli se to jinak nápadně podobá středověké Francii (jako např. román Píseň pro Arbonee).

Zeměpisně mívají světy fantasy s naším světem pramálo společného, i když existují i výjimky (jako například Moorcock). Většinou to bývají světy mimo náš prostor a čas. V naprosto odlišné realitě. Ale ono vlastně ani vůbec není podstatné, kde jsou, ale hlavně, že jsou. Některým spisovatelům se dokonce podaří vytvořit tak kouzelný svět, že z něj pak mnozí jiní přebírají do svých vlastních světů.

Kdo asi vymyslel trpaslíky z umě vytesaných jeskyní a jeskynních dómů, kteří to v boji umějí moc dobře se sekerou? Kdo vymyslel dlouhověký národ, který je vyšší, moudřejší a spjatější s přírodou než my? Kdo první vytvořil mnohonárodnostní skupinku (nejen) lidí a vyslal ji na cestu do neznáma? Ano, hádáte správně. Zrovinka se navážím do bezpočtu autorů, kteří se méně či více nápadně snažili přebrat něco z perfektního světa mistra fantasy, pana Tolkiena.

Tolkien

Tolkien, to je kapitola sama pro sebe. Jeho svět je promyšlený deset tisíc let zpátky, před začátkem Frodova příběhu, a jak vidno z dodatků na konci třetího dílu, domýšlí některé věci i několik let dopředu, po skončení trilogie. Také vymyslel elfštinu a jiné jazyky a dokonce vytvořil i nové písmo. Na tomto poli je Tolkien unikát a myslím, že ještě dlouho bude. Kdo by taky kvůli románu zachycujícímu rok jeden, vymýšlel let hned deset tisíc? (Tomuto rekordu se blíží Eddings, popisující ve své fantasy přibližně sedm tisíc let. Připouštím, že oproti Tolkienovi je to historicky níže, a navíc, Eddings to nepromýšlel, jen aby psal o jednom roce, ale v průběhu několika jeho ság, se odehraje všech těch sedm tisíc let.) Nutno podotknout, že tato ojedinělá historicko-lingvistická propracovanost vychází z Tolkienova profesního zaměření. Zabýval se totiž historií anglického jazyka a vytvoření Středozemě s jejími malými i velkými obyvateli pro něj bylo vedlejší záležitostí, možná dokonce něčím, co my nazýváme odpočinkovou činností. Ovšem nic není stoprocentní a i Tolkien má některé věci logicky nedomyšlené. Na některé z těchto chyb poukazuje Tolkienův syn v otcových posmrtně vydaných Nedokončených příbězích. Navíc Tolkien píše vznešeným lyrickým stylem, který ovšem sám o sobě, bez děje, není moc čtivý (pochopitelně, pro milovníky lyriky není nic lepšího, ale takových je méně, než těch, kteří se básním vyhýbají širokým obloukem). Narozdíl od Rowlingové, u jejíchž příběhů se člověk i zasměje a jsou nesmírně strhující už pro svůj styl. Ta má ale zase jiné „vady na kráse" (např. poměrně velká role techniky v čarodějném světě) a kdyby po mě někdo chtěl, abych mu řekla svůj názor na to, jestli je lepší Harry Potter nebo Pán prstenů, odešel by s nepořízenou. Žádný není lepší. Každý má svá plus a svá mínus. Každopádně to však nejsou jediní dva zástupci kvalitní fantasy. Z dlouhé řady jmen bych mohla zmínit například již výše zmiňovaného Davida Eddingse, nebo třeba André Nortonovou, Tada Williamse, Terryho Goodkinda, Terryho Pratchetta ..... a tak dále, autory jiné národnosti než anglické a americké nevyjímaje.