dnes naposled ...

dnes naposled

své ruce místo zimníku

půjčím ti na cestu

domů.

snad nebudeš je prát.

snad se mi nesrazí.

své roucho beránčí

protkané tvými víčky,

teď ponesu na trh.

spolu se svou nevinností.

uvidím třeba

sedmý div světa.

v závěji schovaný.

když čekám

až hlásnou troubou

Fred Wesley

oznámí příchod.

tvého dětství.

s přišítým růžencem

na rtech.

neříkáš nic.

v roklinách strachu

nenajdeš stromy.

pokryté doteky

nespoutaného větru.

do košíku teď sbírám,

v růžovém borůvčí,

úsměvy.

co bych to byl za

milovníka.

bez údivu na tvářích,

když rtěnku tvou

na kolejích

rok co rok

pokrývá sníh.

a cesta plná

kapek rosy.

vede do dalšího

světa.

já putuji po ní.

s náručí plnou

labutího peří.

zapovězeným.

co tedy dodat?

snad řeknu jen:

z ledu louka nevyroste.

mraky už nikdy ti

nedají v sobě číst.

blížím se k cíli

své pouti.

a když tvé oči,

plné tuši,

mi mávají na rozloučenou.

je pozdě milovat.

a z oblohy tiše zní:

konečná zastávka!

vystupovat.